Svet-Stranek.cz
JEN - TAK
Jiří Petráček

nová-stránka-218373:JEN - TAK

nová-stránka-218373

Postřehy od nikud II. (2008)

 

17.5. Druhý páreček za pobyt, ale nějak nic moc, jak od žida, nebo jako vše za 39, tím bez urážky myslím kvalitu toho co v jídelním lístku párek nazývají. Nu což, není každý den posvícení. Po snídani se připravuji na svoji první ranní proceduru. Chci si o tam při tom šlapání trochu zkrášlit a tak vytvářím zručně uhlem na kus čtvrtky ze skicáku, který  jsem si speciálně zakoupil k tomuto účelu, raně siraelistický výtvor. (nevím co to je, ani jak se to píše, ale zní mně to zajímavě). Kolega nevěřícně kroutí hlavou a docela ho mrzí, že nemá dneska stejnou proceduru. Přicházím na šlapeto, děvčata jsou dnes v dobré náladě, tak snad jim jí nezkazím. Začínám poskakovat z teplé do studené a z ručníku vzndavám svůj výtvor. Izolepou připevňuji cedulku s nápisem E-55. Sestřičky se smějí, že tady se šlape zadarmo a já jen tak jakoby omluvně, že jsem si chtěl trochu zkrášlit pracoviště. Jen ať si počtou taky ty po mně. Sedm minut je pryč jako voda. Sedím u kafe a domlouváme výlet na Borůvku. Oželím dnes dvě procedury, oběd (svíčková) a v 11 vyrážíme. Je krásný den, cesta do Javorníku a pak ještě kousek do kopců a jsme tam. Zastavujeme u poutního místa, kostelík a pramen sv. Matky Boží Plačící v La Salettě. Údajně se zde zjevila a vodou touto neduh napravila. Na rozhlednu je to 3,5 kilometru. Vyrážíme po široké cestě mírně se vinoucí do svahu, jestli bude takovýhle výstup tak to bude pohádka. Pohádková procházka končí po půl kilometru, odbočka do stráně a dobře kilometr kostrbatého terénu, který je příkrý jako střecha. Následuje 100 metrová rovinka a pak  chvíli mírné stoupání ze kterého se začínají jak bludné kameny vynořovat hraniční patníky. Poslední kilometr vede skoro po rovině, přímo po Česko – Polské hranici. V duchu si broukám „země česká domov můj“ a přemýšlím nad nesmyslností válek, kdy mladí muži zabíjejí jiné mladé muže za metál. Cestou potkávám dost lidí, zdravíme se navzájem, česko – česky, česko – polsky. Nepotkávám nikoho, kdo by nepozdravil, jakoby nějaký duch spojenectví při zdolávání hraniční hory, jakási solidarita z výstupu. Začínám být netrpělivý, vždyť už to musí tady někde být! Hlavu si mohu vykroutit, jak ji zvedám k výšinám, kde je, kde ji zahládnu. Je jakoby zakletá, do poslední chvíle schovaná za bizarně pokřivenými korunami stromů, na kterých je vidět utrpení fujavic. Konečně, jakoby nesměle vystupuje z přítmí ošlehaných smrků. Jsem překvapen velikostí, jednoduchostí a krásou stavby. Hlavu popletenou propagačními materiály jsem popletl úplně, očekával jsem jinou krasavici, ale nevadí. Vzhůru na poslední výstup. Od nuly na plošinu mě čeká 155 schodů. Viditelnost je celkem dobrá a jak tak koukám, Poláci si s námi v pěstování řepky nezadají. Praděd se téměř ztrácí v oparu, rozhled je jako pastva pro oči. Scházím dolů, čtu provozní řád a docela mě mrzí to prázdno a pusto. Nic si zde nekoupím, neosvěžím, suvenýr, nebo pohled odtud neodnesu. Černý puntík pro město Javorník, hlavně, že zde oslavují tajnou schůzku disidentů. Chtělo by to jen povinný výstup jako býval na Rysy, asi. Cesta dolů utíká jako voda a podrost borůvčí skvěle vystihuje název pro horu. Začíná být dusno, jakoby na bouřku, ale to nám nevadí, protože už sedíme v autě. Cestou zpět fotím zajímavý útvar, na kopci je postavený stůl a dvě židle, moc pěkný. Prostě bezva nápad, který by mě ani ve nu nenapadl, zaslouží si za jedna. Zastavujeme v Lázních Lipová na  opožděný oběd a zároveň večeři. Stylová hospůdka Na Kovárně, vkusně zařízená praská ve švech. Usedáme a v tom to začíná. Nenápadný déšť  se mění v průtrž mračen. Obloha ještě víc černá a déšť střídá krupobití, ale jaké. Centimetrové kroupy během 5-ti minut dělají 5-ti centimetrovou pokrývku ledu. Na pokoj se vracím před šestou. Drobet se jen tak natáhnu a jsem tuhej. Vstávám za dvě hodiny, abych spáchal hygienu a jsem tuhej zas, až do rána bílého. 

 

18.5. Probouzím se do plačtivého rána. Není zima, ale psa by jeden ven nevyhnal. Jde se na snídani, vlastně klušu na snídani. Co dál? Můj plán na výlet do jeskyní bere za své. Mohl bych sice jet autem, ale to není ono. Jdu na kafe do hlavní budovy, kde se začíná rýsovat základ borců pro plánovanou vycházku na dnešní den. Prý je po dešti a bunda a pláštěnka je ve výbavě. No nic, raději posedím a poležím. K obědu je bramborový salát s řízkem a o ten se nenechám ošidit. Po obědě se jen tak protahuji a lenoším. Nedá se nic dělat musím trochu vyprat. Košilí mám dost, ale tričko jen jedno. Koupelna na to není stavěná a tak volím vojenský systém praní. Do trička a hezky pod sprchu. Hezky našamponovat, řádně prodrbat a hotovo. Blbě se to mokré svléká a tak ještě jedno, když jsem v tom praní. Teď jen doprat límečky, neždímat, hezky pozorně pověsit a bude i vyžehleno. Hotovo. Ve čtyři mám plavání, a potom telefon a v něm SOS. Volá kolega, že v tom plaváku zůstali viset v Lipové v Kovárně, jestli bych pro ně mohl zajet. Skáču do auta a jedu. Je to sice kousek, ale projet vesnici podél chvíli trvá, na šíř  je to co bych třikrát hodil kamenem. Nacházím je v pořádku v družné zábavě a tak přisedám. Ten plácne to ten zas tohle a naráz je hospoda plná smíchu. Připomínám historku ze včera, kdy jeden postarší borec s čelenkou a jeho tři puťky probírali všechno možný a on jako velitel vyprávěl přitepleným hlasem o praní, pračce, valše, pracím prášku a žehlení a samo sebou napodobujeme ten hlas, ty výrazy a to je konec. Chechtáme se tomu jako blbci, řveme smíchy na celou hospodu, až jsme tam najednou sami. Tak a jede se. Otvírám kufr, aby si tam dali věci, jinak se do auta v pěti nevejdem. Usedám z jedné strany, z druhé se nasoukají tři do zadu, jeden vedle mě a jedem. Nevidím nic přes zpětné zrcátko a tak jedeme celou cestu  otevřeným kufrem. Naštěstí jak lidi tak náklad dovážím bez újmy. Vysedají a tradá na pokračování karnevalu do lázeňské hospůdky, tak ať si to  užijí. Jsem zvědavý jak budou vypadat zítra.

 

19.5. Jsem jak děda Lebeda, ranní vstávání mně fakt nedělá dobře a tak zaspávám další proceduru, ovšem snídani ne. Prší celou noc a nijak to nepřestává, prostě přírodní sprcha za kterou zdravotní pojišťovna nedá ani vindru.  Další akce je až od devíti a tak v klidu do tepláků a vzhůru na jógu. Sám mezi ženskejma se snažím převalovat jak cvičitelka píská a nejlíp mi jde „mrtvolka“. To se hezky lehne na záda a mírně se roztáhnou nohy a rozhodí ruce, moc fajn cvik, ostatní už tak dobré nejsou a dají docela zabrat. Mám to nabitý a tak hurá pro věci, abych stihl další akce. Následuje šlapeto. Hrdě hlásím, že jdu na E –55. Po skončení se ptá sestra jestli mám pro dnešek vyděláno. Škoda, ani vindra a jestli to nebude tím, že nemám červenou kabelku. Ze šlapeta rovnou k primáři. Probereme situaci na zdravotní frontě a hr do bazénu. Je nás tam jak vorvaňů, cvik střídá cvik, ale musí se opatrně, abychom se neokopali a je poledne. Oběd a zase hrrrr na fototerapii. Tentokrát nenechávám nic náhodě a píšu si do mobilu k čemu je to dobrý abyste mně to mohli závidět, tak pozor! Světlo, procházející sítnicí příznivě ovlivňuje srdeční činnost, krevní tlak, dýchání, tělesnou teplotu, trávení, hormonové hospodářství, imunitu, plodnost a sexualitu, výkonnost, spánek, citlivost na bolest, stav mysli, příjem a zpracování léků. Tak a je to! Proč mě musí teda ještě  různě čvachtat ve vodě a rozpouštět? Jo, to se zeptejte pana doktora, to já nevím a pátrat po tom nebudu. Fakt je, že je to příjemné uvolnění ta půl hodinka mžourání do světla. Z pocházek dnes nebude nic a tak různě okouním, nic a nikam se mně nechce, ale hlad je prevít. Před večeří vyrážím do města na sekanou a dobouchávám se večeří. Teď už jen zalétlé myšlenky ve stylu „jakpak je dnes u nás doma“ a gaučink s wallingem. Na to, že propršel den, tak to docela uteklo, asi to  bude tím, že se tady jeden nezastaví, protože:

 

Bozi tančí nazí jak blázni.

Koho je více však?

Bohů!

Nebo bláznů snad?

Kdo je jen bohem a kdo bohém?

V tuniku Nera oděn, tak blázni!

S bohem

 

Malá kulturní vložka s názvem chvilka poezie

 

20.5. Ráno, raníčko v pohodě. Ochladilo se, ale neprší. Koncert lázeňského šviháka znovu začíná. Ožívám dnes kupodivu brzy, asi to bude tím, že nemám proceduru od sedmi, ale až v 9 jógu. Po snídani ještě malý voraz a hbitě oblékám the plaki a jdu strašit na hrad. Osazenstvo se mění, jen stále stejný mužský zůstává. JÁ. Začínáme klasicky pozdravem zemi, v klidu se rozdýcháváme a jedem. Králík, opice, malá a velká kobra, rotační cviky, sprinter, vítěz, kapřík, píďalka a pozdrav slunci. Vyjmenovat už to umím, zacvičit NE. Půl hodiny funění je za mnou a tak znova převlíct a vana. Dvacet minut blaženosti a pak ještě chvilka lenošení v zábalu. Při příchodu ukazuji sestře na moje strniště s tím, že ani na žiletky jsem si včera nevydělal, tak raděj vanu s pěnou. Popadám lázeňský průkaz a mažu na kafíčko. Asi po hodině zjišťuji, že není můj, ale to už po mě vyhlašují celolázeňské pátrání. Vše napraveno a jde se na oběd. Spolustolovník hlásí obsluze, že mám pořád hlad, jestli by s tím nešlo něco udělat a hned mám o vytoužené  dva knedlíky víc. Po obědě povinná půlhodinka pro dobré trávení a jdu se slunit k lampičce. Je to taková pohodička, ale dneska tam nejsem sám a jsem z toho trochu nevrlý, ani jsem tam nevydržel celou půl hodinu, jakoby mi ubírala paní kyslík, ale kdo ví, třeba jsem jí  taky překážel ve snění. Poslední brabenečci mého pobytu jsou moje dnešní poslední procedura, škoda toho příjemného šimrání. Pomalu se loudám na pokoj a jsou z toho tři odpoledne. Za dvě hodiny večeře a začíná zase pršet, čert, aby to spral! Chtěl jsem jít s foťákem k ráchadlům, abych si vyfotil základ vodoléčebné procedury ve smyslu, aby nohy nebolely. Místo toho koukám co mě ještě čeká, když už mě začínají opouštět procedury. S lítostí koukám, že už se nedostanu na jedničku, škoda. Zřejmě nejstarší část lázní, ještě s pár klasickýma dřevěnýma vanama, se zvláštním kouzlem. Je fakt, že přestože stejné procedury mám na dvojce, není to ono. Nemá to tu spránou atmosféru a kouzlo. Ve všech odděleních se musíte svléknout do naha, ale jen v té jedničce je to prostě o nahotě. Přestože jsem nahý, mám pocit jako bych byl ve starých římských lázních. Kolem se producírují samí chlapi s přehozeným prostěradlem jak účastníci římského senátu. Odevšad se páří z vody a vzduch prosycuje vůně přísad do koupelí. Je to tam tak bezprostředně samozřejmé, že se nemám čas ani stydět. Večeře na sebe nenechává dlouho čekat, mám kolínka a tak si jdu pro lžíci, ale ejhle! Lžíce už trůní vedle příboru a jídla se nese kopec. Děkuji, vždyť taky co jiného mám dělat. Tak dobrou chuť. Počasí ne a ne dostat rozum a tak se jen tak dívám z okna na šedivou tmu, ze které vystupují čas od času monstrózní zbytky kopců. Vítr mění obraz podle toho jak a z které strany se opře do oparu. Je zajímavé dívat se jak krajina mění vzhled a kopce tvar.

 

21.5. Nebe se zbláznilo asi. Není to prší, prší jen seleje, ale chčije a chčije. K vodním procedurám se přidává opět ta dešťová. Sice mě budí popeláři tím svým skřípotem, ale nemělo to žádný vliv na to, že zaspávám cvičení od sedmi a tak zase začínám jógou. Rozcvičení je klasika a docela už mi to jde, teda jen něco. Dnes je změna, dostáváme napůl vypuštěné míče, na ty usedáme do tureckého sedu a sranda začíná. Sedím s bídou deset čísel nad zemí a míč se kroutí pod zadkem jak čamrda. Když jsem konečně chytil balanc, tak hezky upažit, změna posezu a jedna noha nahoru a už to rejdí jak blázen a mám co dělat, abych neslít. Hotovo a jde se dál. Dnes mě čeká vyšetření lázeňským psychologem a tak v 10 klepu na dveře. Jsem vpuštěn, karta předána a usedám naproti Dr. Jsem zvědavý v čem to spočívá? Dr. mrkne na diagnózu a podává mě dotazník, vyplňuji a obratem mám druhý. Samé jak se cítíte od 0 do 3. Trojku uvádím jen k nechuti do práce, ale nevím jestli jsem to dobře pochopil. Po nasčítání se dostávám na 10 bodovou hranici, ale co já vím! Počasí na draka, úplněk k tomu a mám určovat svoje pocity. Jsem rozhozenej a on nějakej vyděšenej! Urychleně prý napíše zprávu panu primáři. Uklidňuji ho, že to nespěchá, že tam jdu až v pondělí a jdu plavat. Dneska jsme si připoutali na nohy kusy pěny a cvičíme s nandnášenýma  mohama. Docela prča, ale krátká jako vždy. Skoro nemá cenu tam chodit cvičit jak je to krátké. Pomalu trvá dýl se svlíkat a převlíkat  Z bazénu rovnou na oběd a z oběda zase na fototerapii. Vracím se na pokoj a kolega už čeká. Večer se mají péct buřty, jsem pozvaný, ale není dříví. Vymýšlíme jak na to vyzrát, protože je všechno nacucané jak houba. Pak vyrážíme do města, jestli se tady nedá v nějakém obchodě koupit trochu paliva. Nikde nic, nemůžeme se nikde chytnout, až míjíme stavebniny. Vysvětlujeme svoji situaci skladníkovi a ten dost neochotně něco hledá. Děkujeme a dávám mu pade na pivo. Hned je hovornější a ještě nám něco přidává. Opékání je zachráněno. Scházíme se po sedmé u vigvamu v šesti lidech, já, kolega a jeho čtyři známé. Pečeme a kecáme, až mám v sobě čtyři ty dobroty a jde se na pivo. Teda oni, já si dávám kafe s bublinkovou vodou a chci vypadnout, leč do mě tak hučí, že si přidávám dvakrát bublinky a loučím se s nimi když zavírají. Ovšem ne všichni jdou „domů“, je žízeň a některé lokály zdejší ještě pulzují rytmem nočního varu. Užijte si to já už mám dávno po večerníčku a jsem pryč.

 

22.5. Ráno raníčko, jen mrholeníčko. Snad to dá už konečně pokoj. Stává se to tady až moc jednotvárné, když se nedá jít ven. Ještě, že jsou ty procedury, že to dopoledne uletí jak voda. Klasická jógová rozcvička do nového dne a honem na šlapeto. Dneska si to šlapu nahý a mažu rovnou do vany, když „nasedám“ jsou puštěné trysky a sestřička tam leje sajrajt jakýsi. Začíná to pěnit jak v myčce na auta, ale nechtěj mně je nechat zapnuté, že by mně vypěnila vana a já s ní. Z vany do zábalu a je tu oběd. Po obědě chvíli klid a jde se na fototerapii. Kupuji si Blesk, abych tam měl co číst a pak už jen otrava, protože mrholení nechce přestat a jít se v tom ven nedá. Přemýšlím drobet nad lázněmi, kdysi jsem četl něco o lázeňské architektuře, kde vysvětlovali proč bývají používány teplé fasádní barvy, zejména okrová žluť. Jaké to má příznivé účinky na psychiku a tady! Převažuje tu syrová přírodní šeď budov, která jakoby podtrhovala drsnou krásu Jeseníků. Večeře a po večeři procházka, dávám si tak pět kiláčků po asfaltce za Peklo což je bar asi 2 km za lázněma, kde chodím okolo, ale tam jsem ještě nebyl. Zpátky zase začíná pršet a tak přidávám do kroku, abych neměl další proceduru.

 

23.5. Vzhůru s optimismem do nového dne, nevím teda, kde ho v tom zapráskaném počasí vzít, ale když vás budí po telefonu, že nemáte zaspat proceduru, tak si asi dovedete představit, jak optimisticky lezete z postele do toho nečasu. Začínám až v devět posledním jógo-jógo, inu začíná se mi to tenčit. Procedury se začínají odmazávat, pobyt zkracovat, ale nestěžuju si. Jen škoda toho propršeného týdne, mohl jsem mít v botách určitě o sedmdesát kiláčků víc. Mít pokoj jen sám pro sebe, tak jsem tady úplně jak jezevec, takhle díky kolegovi jsem se dostal trochu i do společnosti, ale asi by mně to vůbec nechybělo. Dost věcí bych tady asi začal měnit, kdybych mohl. Mají tady spoustu maminek s dětmi a je tu spousta sólo žen, které nemají svým způsobem kam jít. Chlap si sedne do hospody, ale i mně připadá samotná ženská v hospodě divně. Jak by si připadala ona nevím, ale když jsem nějaké viděl, tak vždy ve smečce a maminku s děckem nikdy. No dítě astmatik s mamkou v putyce je taky pěkná hovadina. Je fakt, že je tady jedna cukrárna se dvěma stolečky u jediné hlavní silnice ale to určitě není ono. Mají tady kavárnu s honosným názvem Sofie, ale nic moc. Jestli je to lázní tak bych se být vedením styděl a jestli j to soukromník, tak má asi pásku přes oči. Podle mého zlatý důl. Nechal bych to předělat ne jen na cukrárnu, ale na „ženskárnu“. Chlapům bez doprovodu ženy vstup zakázán, (ať si jdou do hospody) sladký, dia a samý to odporný co já nejím. (zeleninové saláty, cererální pečivo a tak.) Kus bych nechal oplotit jak u MacDonaldu a tam bych dal nějaké dětské atrakce, aby na ně maminky hezky viděly a mohly si na chvíli od těch svých ratolestí odpočinout s jistotou, že se jim nikam nezatoulají a nenabijou čumáky. Nakonec by mohli být i slavní, teda spíš proslavení, jako první lázně kde jsou muži diskriminováni, postavit to na humoru a myslet to vážně nemůže nikomu uškodit. V hlavním vestibulu lázní je sice jakási kantýna, kde si můžete dát ten základ, jako pivo, čaj, kávu, minerálku a tajtrdlíka i s hezkým posezením, kdyby tohle fungovalo alespoň do 10 večer, tak tady asi mají prázdné hospody. Nekouří se tam, hezky se tam sedí a dá se tam i v klidu pokecat.  Konec rozjímání a jdu si nechat navalchovat záda, jak tak koukám, tak dneska mám samé suché procedury, divné, divné, ještěže mrholí, jinak teda nevím. U oběda už mě znají, paní hned hlásí přidat knedle a hned to s osmi lépe chutná. Tak a jde se na to, solarium tremens, hezky osvícený a spokojený si dávám kafe. Do večera, teda večeře daleko a tak se pouštím do hygieny. Osprchovat, oholit, zalenošit a procházka před večeří. Brambor a protýkané hovězí nemá chybu, kór když slyším jednou víc brambor. Tak a den se jaksi chýlí k závěru, jdu ještě na kafe s minerálkou a pak na špacír. Po dlouhé době koukám na zprávy a jak tak koukám o nic nového, samý horor.

 

24.5. Další den vstává ránem do šedi mraků nevlídna, tak ať. Ranní klasika, klasika. Beze spěchu se probírám a připravuji na desátou. Cože bude? Inu skotské střiky popáté. Tak hezky prohřát a jde se na to. Tak tahle sestra se semnou neprdí. Ta si na mně dává záležet, volám na ní jestli si to se mnou nechce vyměnit, že bych jí to potěšení taky dopřál. Tak dlouho to ještě nikdy netrvalo a studená je základ. Prohřeje a hezky dlouhým proudem protahuje ledárnu, být tohle prvně, tak jsem jim odlezl po dlaždičkách přes strop jak pavouk. Brrrr úplně mám hrůzu až se otočím a odnese to břicho a taky jo. Šklebím se jak blbec, ale když jí říkám, že to není od bolesti ale od studené, chápavě pokývá hlavou a pere to do mě vesele dál. Tak a ještě taneček ve studené a mám to za sebou. Tak to byl skoťák jak má být. Uf  Po obědě se balím a jedu na sraz nožířů a kudlomilů, jak stojí na letáku. Chvilku to hledám a nic moc. Čekal jsem, že tam bude nějaký stánek, kde si budu moct prohlédnout, případně koupit nějaký skvost ledově chladné oceli a ono nic. Tři kováři se snaží u výhní, kovadlin a brusů o vytvoření něčeho z čeho ještě není poznat čeho. Dva bojovníci kendo akorát balí nádobíčko a do špalku se trefují dva vrhači nožů, dýk a hvězdic. Nějak nic, jinak pusto, vlhko a prázdno. Mířím tedy do jeskyní na Pomezí. Mám štěstí, zrovna jde skupinka, tak se k ní přifařuju. Ve vnitř taky vlhko a 7 stupňů. Cestou fotím pár snímků a před koncem jsem požádal průvodkyni, aby mě vyblejskla v jeskyni, aby mně to doma věřili a prdku. Došly baterie ve foťáku, prostě pech. Vracím se abych ještě stihl plavání a ejhle přesně po týdnu se na obloze objevuje sluníčko, hned je líp a depka za horama. Plavání dneska nějak nic moc, hodně lidí, divný cviky. Nevadí, je hezky a tak „dejme se na pochod“. Bez internacionály, ale za pěkného počasí a pln optimismu si razím cestu zdejší divočinou. Hlavou se mi motá všechno možný a snad i jeden nápad k nordic k walkingu, značení v hlavě připravovaného pochodu. Jak prosté, jak geniální! Snad si to dám patentovat, fakt. Dětská bota přiměřené velikosti, do podpatku vyryto NW a do špičky šipka ukazující směr. Jdeš rovně, „cáp“, jdeš vlevo, nebo vpravo? Otočíš a „cáp“! Obtisk podrážky namočené v barvě tě neomylně dovede přímo do cíle. 

 

25.5. Klasika nedělného rána, zaspávám snídani a mám co dělat, abych stihl proceduru. Honem mažu na šlapeto. Mám přidat, jinak si prý nevyšlapu ani tringel. Hlásím, že už si zvykám, že mě nechtějí za můj výkon nijak ocenit. Sedm minut ušlapáno jako voda, chvíli sedím ve vestibulu a klábosím s odjíždějícíma a raději odcházím. Po chvíli co si z nich utahuju  začínají vypadat jak lázeňské plačky. Nějak se nemůžu po tom zaspání dostat do otáček a tak proflákávám dopoledne. Kolega vyřizuje všechnu administrativu a po obědě balí a maže k domovu. Vracím jeho klíče na recepci a vypadá to, že zbytek týdne si to odbydu na pokoji sólo. Jen aby to byla pravda, nemám chuť si na týden zvykat na někoho jiného, uvidíme. Odpoledne vyrážím do terénu, nechce se mi po značených cestách a tak jdu kam mě oči vedou a nohy nesou. Vyhlídl jsem si širokou lesní asfaltku, pozvolna a pořád z kopce, nikde žádný lidi a najednou jsem na dně údolí u potoka, který si pádí nezvyklou silou po týdenním pršení pryč z lesa. Je tu  krásně, voda v peřejích koryta se pere s kameny, pění vzteky a bublá zběsilostí živlu, tím svým řáděním přehlušuje ticho a já najednou trnu. Zamrzám a zrůstám v tichém úžasu do asfaltu. Na vzdálenost dvaceti metrů stojí pták a ne jen tak ledajaký. Čáp černý. Div přírody.  Vidím  ho podruhé v životě, fešák s oranžově červeným zobákem a nohama, v tmavě popelavém, až černém hávu. Většina lidí o něm možná slyšela v pořadu Africká odysea a já mám toho fešáka na dosah. Ruka šátrá po foťáku, ale nestíhám, vzlétá a já ten krám teprve zapínám. Už, už to vypadá, že usedne do korun stromů a dá mně příležitost, ale ne! Nabírá výšku a nestačím ho dostat do hledáčku. Blik, ale nic. Rozmrzele se otáčím a vidím startovat druhého. Foťák zase obnovuje činnost a nabíjí blesk. V průsvitu korun stromů se mi daří dostat ho do hledáčku a mám ho. Krásný, neopakovatelný zážitek. Z mostku se snažím prohlédnout vodou, jestli nezahlédnu alespoň rybí stín, ale nic. Na moji otázku jestli jsou v potoce nějaké ryby, dává jasnou odpověď volavka, kterou jsem vyplašil od pozdního oběda. Ještě srna si to míří proti mně a nijak jí nevyvádím z míry. Vsochal jsem se do země a ona jen zvědavě nakrucuje hlavu, aby mě dostala lépe do zorného pole a beze spěchu odchází. Moc hezká procházka proti proudu potoka končí a já se odchyluji od jeho toku vzhůru do strmosti kopce. Nějak jsem to asi přehnal, ale stálo to za to. Funím jako lokomotiva a vyhlížím kde se mi podaří křížit nějakou turistickou značku. Konečně ukazatel a na něm dva kilometry. Mám to tak, tak na večeři a k dobru tak 12-15 kilometrů. Něco, dost po lázních a dvacet bude jak vyšitých, nedalo mně to a mířím do ráchadel. Do trenek a hezky po kolena ve vodě, ale v jaký! Ledárna, ledová, zlatý skoťák, ale obcházím to hezky podél zábradlí. Normálně cítím jak mě začínají bolet ze zimy nohy a stahují se jakoby do křeče. Vylézám ven, hezky utřít do sucha a úlevička úleva, která se dostavuje stojí za to. Jsem zvědavý co zítra nohy, ale zatím každý kdo v ráchadlech svoje nohy smočil, tak chválil, proto voda budiž pochválena.

 

26.5. Nohy jak srnka a ta vstávat a snídat. Ouha, blbě jsem koukl na mobil a lezu ven o hodinu dřív. Samozřejmě to zjišťuji až před jídelnou a tak se rozmrzele vracím, ale spánek už se mi nepodařilo přivolat. Dopoledne mám nabité procedurama a tak mířím na fototerapii a je tam dost nával, k tomu si jedna paní vyřizuje telefonát a docela mě to štve. Sice je to asi jedno, ale já jsem tam rád sám a v klidu. Tak a teď to houstne, mám být na kontrole a mezi tím na dvou dalších procedurách. Jdu k lékaři trochu dřív a je tam pěkný šrumec, míjíme se tam s nástupy a těm to trvá trochu déle. Kratičký pohovor a v pátek poslední kontrola. Honem zpátky do hlavní budovy a hned na plac. Sestřičky jsou nějak vystresovaný z návalu a nemají volno ani ve vaně, ani na šlapetu tak jim navrhuji, že půjdu na kávu a za půl hodiny se vrátím. Ujednáno a vykonáno, teď už to jde v poloprázdnu a tak napřed střídavá koupel nožek a hned do vany s pěnou voňavou a přehustou. No a víte vy jak to všechno dopadlo? Stal jsem se předposlední překážkou před obědem. Vyzvídám co mají dobrého, ale už jim tak škrundá v břiše chudinkám, že ani nevnímají a už jen vidina polévky jim dává řídla. Připínám taky křídla a letím obědvat. Tak a mám to za sebou, teď převléknout a jde se. Nějak mě to láká na včerejší místo setkání s čápi, v hlavě mně vrtá co kdyby? Jdu, ale chyba, potkávám pár lidí pěšky i na kole a když přicházím k rozcestí projíždí dvě auta a to je jasný, že nic nebude, žádný fajnovější snímek se nekoná a konta nebude. Otáčím se po proudu potoka a jdu jen tak, vždyť někde vylézt musím. Cesta pořád uhýbá vlevo a to není dobré, ale což, nějak to dopadne a dopadlo. Vycházím v České Vsi, asi 5 kilometrů od Jeseníku. Zrovna čekají lidé na autobus a tak čekám s nimi a dobře dělám. Ve městě jdu do Íčka jestli mají nějaký leták o rozhlednách, nic moc za 15 korun. Ono vůbec je to tam nic moc. Je fakt, že tam můžou naráz 4 lidi na internet, ale jinak docela bída. Na lázně je to už jen kousek a tak vzhůru do kopce. Po včerejším ráchání si na sebe beru plavky pobřežní hlídky a po večeři vyrážím. Budu tam sice jako pako, ale snad tam někdo bude kdo mě vyfotí a taky jo. Paní se směje když vidí v čem jsem vymóděn, ale fotí. Chvíli stojím a brrrr, ledárna se mi zakusuje do nohou. Vyfoceno a tak čapím krokem dle návodu obcházím bazének a honem ven. Utírám nohy a dobrý, teplo se začíná rozlévat a dostavuje se pocit úlevy. Je to zajímavé, ale je tam pořád někdo, než se osuším a obleču absolvovali tuhle proceduru další tři lidi. Ještě malá doporučená procházka a pro dnešek padla.

 

27.5. Den nám zase začíná ránem a pěkně teploučkým, skoro nepříjemno, no nic, vrhám se do víru procedur. Spousta lidí přestala chodit na fototerapii, když je slunečno, ale já si tam v klidu počtu v různých časopisech co tam pacoši odkládají. Sbíhám z holubníku, jak tady důvěrně nazývají páté patro ti, co jsou tam ubytovaní a rovnou  na skoťáka. Jsem zvědavý kdo se mě ujme, ale drsoňka z minula ve službě není, tak se není čeho bát. Hezky do sprchy a nahřát, ale po čtvrt hodině si začínám myslet, že na mě sestřičky zapomněly a asi jo. Po další, delší chvíli jsem vyzvednut a nahnán před lafety vodou nabitých kanónů. To byste nevěřili, co s vámi dovede ta studená udělat? Jakmile vás přejede proud studené po žebrech, tak provedete takový nádech, že se divíte, co vzduchu se vejde najednou do plic. Hotovo, už jen osušit a po obědě plavání. Sluníčko pere jako blázen a tak nasazuji své tmavé brýle, usedám na chvíli před vstupem k bazénu do křesla, pokládám je na opěradlo a to je naposled co jsem je spatřil. Chvilka zapomnění a po půl hodině v bazénu jsou pryč. Dneska žádné asfaltky a široké cesty a tak beru na výpravu hůlky. Hezky se s nima šlape, bez námahy zvládám jak prudké, tak táhlé výstupy. Tak a jsem na vrcholu Keprníku, nejmíň půl hodiny rychtuji fotoaparát, abych se zvěčnil samospouští u skály a na ní. Hezky s hůlkama, aby to šlo k heslu, které jsem vymyslel „na kole nevyšlapete všude, s hůlkami na nordic walking ano“. Zatahuje se a vypadá to na bouřku, tak to točím zpátky. Jestli mě v úvodu pobytu provázela vůně střemchy , tak teď jí vystřídala vůně česneku. Ne, nebacil jsem se do hlavy. Prostě jdete a najednou si říkáte tady voní česnek! Ujdete kus cesty a zase přečesnekováno, tak vám to nedá a ejhle! Narazíte na palouk medvědího česneku v květu a je to jasné. Vlastně není den, aby nepřinesl nějaké překvapení, v blátivé cestě zbyly stopy po „vysoké“ a necelý kilometr od lázní mě kříží cestu laň, ale má na spěch a evidentně ne kvůli mně. Je tady dost rušno a slyším dětské hlasy. Kdo ví jak a odkud se zatoulala takhle ve dne až sem. Docházím zpět a cestou se stavuji u ráchadel, vyzout a hezky obkroužit bazének s ledárnou, ale stojí to za to. Kdo nezkusil, neuvěří.

 

28.5. Tak a popojedeme, podepisuji fakturu pro zdravotní pojišťovnu a je to pěkná hromádka peněz. Začínám fototerapií, ale než se stačím zahnízdit v křesle holubníku už je u mě sestřička a stěhuje mě do masážního křesla, že je chvíli volno a pak se mám doosvítit až křeslo zvadne. Povedlo se, sbíhám schody a jdu si nechat umývat nohy do šlapeta, ale ouha! Fronta na E-55 a tak sedím a čekám až na mě dojde řada., povedlo se nožky jako nové. Mám mlsnou a tak jdu na dortík, ono takový jeden harlekýn s věnečkem není k zahození. Po obědě jedu do města dovybavit hůlky náhradním obutím a přikupuji košíčky, aby se daly využít na běžky. Teď mám spoustu času a tak se převlíkám, beru hůlky a vyrážím na Čertovi kameny. Cesta začíná dobře, vede hezky z kopce podél potoka a kolem se vine vůně česneku, který tady kvete, až to vypadá, že je zasněženo. Než dojdu na konec česnekova budu si připadat jako topinka, ale nic netrvá věčně a už jsem v České Vsi. Konec procházky a teď vzhůru na Zlatý Chlum, kde pod rozhlednou kameny ony se nacházejí. Začíná to jeden a půl kilometrů dlouhou loukou s pěkným stoupákem, ale to není tak nejhorší. Vcházím do lesa a vzhůru do krpálů. Drobátko bloudím, ale ku prospěchu věci, protože tak trochu omylem se dostávám na naučnou stezku o dolování zlata s propady po šachtách a odvodňovacích štolách. Všude samé blyštící se kameny a kamínky, zlato tam asi nebude, to by se tu neválelo, ale dík za pyrit se slídou. Pokračuji pořád výš a narážím na turistickou značku, sice žlutou namísto zelené, kterou jsem ztratil, ale všechny cesty vedou do Říma. Dofuněl jsem na místo určení a stálo to za to. Vylézám až na vrcholek skály a nechápu proč chodili obcovat s ďáblem až sem. Mít chuť na obcování  po takové tůře, no nevím, nevím. To by teda musel být hezký proutník, aby stálo za to se za ním pachtit a co pak? Zpocená hrůza a je po chuti, chuť mám, ale na něco k pití, dávám si ve zdejší restauraci minerálku a sypu si to z kopce do Jeseníku. Odtud jedu autobusem, protože už nemůžu, jsem nějakej vyplivlej. Na baráku mě čeká překvápko, přidali mně nocležníka, konec samotářské idilky. Nechal se přestěhovat, že jeho kolega příšerně chrápe. Zřejmě neví, že se dostává z bláta do louže. Uvidíme co se z toho vyklube, na můj vkus je dost upovídanej a televizní maniak, sledující vše co doma nesnáším. Tak ještě nohy do ráchadel, když dostaly dneska takovou sodu.

 

29.5. Noc nic moc, mrňoukaly se kočky a 2x mu přišla zpráva na mobil, k tomu (nechápu proč) mu řinčí v půl sedmé budík a pak se válí do sedmi. Ve čtvrt na sedm  na mě haleká, že se blíží snídaně, jako by se  ním dalo do půl osmé chrupat. Tak šup do nového dne. Volá mi bývalý kolega jak prý se vede a on, že už  zařezává. Vyprávíme a já hlásím jak si jeden myslí kdo ví jak si nepomohl, když se nechal přestěhovat od chrápajícího ke mně. Myslím, že se tak dlouho od srdce nezasmál  mám ho politovat místo něho. Jaképak litování já o jeho společnost nestál a o vyprávění před spaním už vůbec ne.  Procedury ubývají geometrickou řadou, přesto mě čekají čtyři. Začínám fototerapií, pak naposledy nasedám na šlapeto a buď sbohem výpadovko E-55, tak poctivě jsem si to odšlapal a ani floka. Hup a rovnou do vany na poslední calmonal. Autošampon vytváří krásnou voňavou pěnu, tak posledních dvacet minut ve vaně a pak budu jen nostalgicky vzpomínat. Tohle je snad jediná procedura, kde jsem nezjišťoval k čemu je to dobrý, ale kdyby jen pro tu vůni, tak je to skvělý relax s aromaterapií. Začíná mě trápit hlad, tak běžím na oběd, ale musím si počkat až otevřou jídelnu, jsem na ně moc rychlej. No a po obědě? Jdu ty kalorie hezky vycvičit a vyplavat do bazénu. Dnes cvičení se žížalou, docela dobrý, ale krátký jako vždy. Tak a pro dnešek za procedurama padla klec. Startuji „prďolu“ (Fiat UNO) a jedu do Zlatých Hor. Malebné městečko nad kterým se tyčí rozhledna a tak si říkám do třetice a lezu a lezu až jsem dolezl. Rozhodně o za ten pohled stojí, fakt nekecám! Posledních 500 metrů je jakoby neopakovatelných. Zdolávám poslední prudší stoupání a najednou přímo na vrcholu cesty dřevěný kříž. Zrovna jde skupinka Poláků a hned jeden po druhém se křižuje a klaní, zatímco já z toho nenadálého pohledu mám pupínky. Hned za křížem smíření, jak jsem si přečetl, je hraniční patník a pěkně vysoký. Teprve za chvíli mně dochází, že se zde lomí hranice do pravého úhlu. Podle destičky na kříži se na tomto místě setkávají hranice tří biskupství. Olomoucké, Opolské a Moravsko Slezské. Pak už mě čeká jen rovina a rozhledna s názvem Kaiser Franz Josef Warte, na které mě nejvíc udivuje, že namísto naší vlajky tam vlaje modrá fangle EU. Hnus. Zdolávám schody nejstarší rozhledny na Jesenicku, které jsem zapomněl spočítat a přestože je hezky, tak není až tak dobře vidět, třeba Tatry 190 km, ale nevadí. Cestou zpátky se zatoulávám na Heegrovu vyhlídku a ejhle, co to moje oko vidí! Uprostřed lesa, daleko od cesty velké křemeny. Po včerejším zlatokopeckém naučném sympoziu na Zlatém Chlumu mě zachvacuje zlatá horečka. Jdu si dobrých padesát metrů pro kus velkého kamene a buším do křemene v bláhové naději,že se mně v tom kousku uštíplého bílého kamínku zatřpytí šupinka zlatého kovu. Nic a přesto dávám těch pár křemenných kousků do brecka  na cestu domů. Přijíždím ťip ťop na večeři a pak opět do ráchadel. Zlepšuji se, třikrát dokola se mi je povedlo zdolat až dnes, inu trénink dělá šampiona., pak ještě krátký zahřívací pochod a the end.

 

30.5. Den oblečený do hicu, jakoby jaro pospíchalo a nemohlo se dočkat léta. Stráně se začínají modrat vlčím bobem, který snadno přerůstá trávu a dává své vyčouhlé stonky s květy na odiv. Nějak mně nedošlo, že jsem v kraji hrůzy, kde umě vykonstruované čarodějnické procesy  dlouhých 60 let děsily kraj. Pro peníze se jak vidno lidi neštítili nikdy ničeho. Domlouvám se na večer až nebude hic s jedním zvědavcem, ale teď vzhůru do lázeňských procedur. Polední fototerapie a hned božský skoťáček.  Dávají mně vybrat, jestli se nechám napařit pod sprchou, nebo v sauně. Beru saunu, protože pod sprchou jsem byl už 6x. Bere si mě do parády drsoňka a jsem za to rád. Nešetří mě a já si lebedím. Nevěřícně kroutí hlavou a doluje ze mě co se mi na tom líbí. Samo s sebou, že nabízím revanš, ale kdeže loňské sněhy jsou. Raději si o tom nechá vyprávět, ale sama na skotu nikdy nebyla. Odpoledne poslední cvičení v bazénu. Do igelitky dávám houby od jednoho starosty a flašku zdejšího likéru pro ty co mě tady měsíc okukovaly a ráchaly ve vodě. Jako na potvoru jsou na řadě ženy, ne že by mi to vadilo, ale jim asi ano. Nechávám si zavolat sestřičku a jdu plavat. Poslední vystoupení akvabel je u konce a razím do města odkud se vracím s nepořízenou, ale nevadí. Jdu si dát kafe a potkávám jednu ze sester. Děkuje za sklenici s jedním chlapem na fotce obalu, prý jediná radost od rána. Jsem za to rád. Po kafču jdu do ráchadel a na procházku, kde cestou objevuji v náletu sazenice červenolistého buku a hned vím co si chci odtud odvézt domů. Je to bláznovství, ale já to nějak vymyslím, abych je dovezl v pořádku (snad). Po večeři můj nový kolega ztrácí nervy. Maskuje to cestovní horečkou a odfňukává domů, to mu to stěhování stálo za to na dva dny. Nemrzí mně to, alespoň se vyspím. Razím s krakenkem na výpravu za čarodějnicemi. Bereme to „zkratkou“ a z dvou kiláků uděláme skoro čtyři. Nacházíme skromný pomník skoro hned vedle hlavní silnice z Jeseníku do lázní, koho by to napadlo, že jsem okolo něj jel už aspoň X krát. Na pomníku se zjevně někomu nelíbila pamětní deska a tak je vidět, že „zlaté české ručičky“ po válce a odsunu udělaly své. Zpátky to jde kupodivu snáz, když mažeme jak dvě panenky silnicí, žádný strach, myslivci se nekonali. Míjíme vyschlý geniův pramen a tak se pro jistotu nechávám fotit, vždyť ke geniovi to nemám v hlavě daleko a je od toho jen ten pověstný krůček k debilitě. Sakra! K čemu já mám vlastně blíž?

 

31.5. Nové ráno vstává, stůl pro čtyři prostřený, nevoní káva. (tak to jsem si půjčil s malou úpravou) Loučím se s paní co seděla se mnou u stolu, chce ujet hicu a tak vyráží hned po snídani směr domu. Dneska to bude asi obzvlášť kruté. Vedro se tady zákeřně plazí hned od rána, připravené nám dát co proto a daří se mu. Potkávám sousedku s hláškou, že jde chytat bronz na sluneční louku. Skoro jí lituju, ale neodpouštím si rejpnutí o úpalu. Mám čas do deseti než půjdu na svého posledního skota a tak jdu ustlat a přemáchnout tričko. Náhoda, nebo osud tomu chtěl, že dnes slouží ta, co mně dávala prvního skoťáka. Bere si mě do parády a běduje, že se mnou není žádná sranda. Co prý břicho? A já nic. Já s vámi nehraju volá! Tak krásně jste se prvně kroutil a teď se vám to snad i líbí, takový pokrok jsem tu ještě neviděla a je konec. Prostěradlo na osušení a vzpomínáme na první skotačení. Druhá jen nevěřícně kroutí hlavou. Vypráví mně, že myslela, že jí normálně uteču a já jí na to říkám, že jsem nemohl, když se tam tak všechny tři krásně smály.Já zase myslel, že mě smíchy nedostříká a kdyby se nedržela těch stříkadel, tak smíchy upadne. Přitakává, že takovýho pacoše fakt nikdy neviděla. Jdu se utřít a obléknout, když slyším, jak se ptá, ta co to nezažila, jestli jsem se opravdu tak zlepšil a pak velké hihňání. No nic děvčata, krásný to bylo. Do hlavy se mi vtírá myšlenka ujet tomu vedru hezky po večeři. Jet domů na noc a vyhnout se tomu pařáku, ono 5 hodin  za volantem dá zabrat a to vedro k tomu. Nic už mě tady vlastně nedrží, ani nečeká. Své jsem si odchodil, odproceduroval. Díky procházkám jsem měl možnost zamést a uklidit zmatky v duši, taková inventura třinácté komnaty, co třinácté! Čtrnácté, protože do té třinácté ještě občas necháte někoho nahlédnout, ale do té čtrnácté už nikdy nikoho, to je můj interní svět. Tam jsou moje zmatky, stud, nejtajnější přání a touhy, strach strachů a kdo ví co ještě, ale to přeci ví každý nejlíp sám. Na sesterně dostávám propouštěcí zprávu, ještě si vše nechám projít hlavou a jdu běžkovat na sucho, někam do stínu, aby se mně nevykouřil mozek z hlavy.Rázuju si to z kopce pro trochu česneku, aby doma viděli jak to vypadá, tam to jde samo nazpět o dost hůř, ale kopce už mám zmáklý a tak se ani moc cestu zpět nezadýchám a to fakt mažu jak o závod. Hledám čím vyryju, či vydloubnu tři boučky, nakonec to barbarsky odnáší můj nůž. Snad alespoň jeden v zdraví zakoření u nás doma na věčnou vzpomínku jednoho bláznivého, téměř Jesenického lázeňského zpravodaje, který ví, že každá báseň jednou skončí, ejhle, začíná pršet. Zlatý kraťasy. Při příjezdu mě přivítala bouřka a odjezdem se semnou loučí. Tak ještě poslední večeře, loučím se s pány u stolu a jdu balit. Netrvá to nijak dlouho, trocha toho čistého a hromada špinavého prádla letí do hufrů a jedu vstříc bláznivému životu, který je jen tolik bláznivý kolik mu sami dovolíte.

Tak teď jen trochu rekapitulace:   

-Z celkového pobytu 28 dní, 7 propršelo a 21 bylo krásně

-Denně našlapáno v průměru 500 schodů to je neuvěřitelných  14000 nahoru a 14000 dolu

-Nachodil jsem na 250 kilometrů

-Zdolal jsem Medvědí a Riprův Kámen, Studniční horu, Biskupskou kopu, Zlatý Chlum,

 Borůvkovou horu, vyšlápl na 3 rozhledny jak tu nejstarší, tak tu nemladší na Jesenicku.

Co víc si přát? Snad jen nikdy nepotřebovat doktora, a když, tak toho vodního, toho co měl oči otevřené a uměl se dívat. Toho co věřil vodě a ona se mu odměnila. Tak naschle pane Vodní doktore. Jel jsem sem se strachem co bude, co mě tu čeká a odjíždím se strachem co bude, co mě tam čeká, ale lehčí a vyrovnanější.

 

Když myšlenka se vloudí

jak rozbouřené moře oceánů

a sny se ve snu tratí

jak sluneční svit k ránu,

odlétám!

Vypita žízeň života

v srdci slavík píseň písní kolotá

a všade kolem nahota, co zahaluje šat,

slepota dnů v šedi útonu, zhasnu svítání,

pospíchám domů,

nevím!

ale sem, sem se vrátím rád.

 

návštěvníků stránky
celkem20 633
tento týden13
dnes1