Svet-Stranek.cz
JEN - TAK
Jiří Petráček

Slavným lovcem asi nikdy nebudu, ani nechci:JEN - TAK

Slavným lovcem asi nikdy nebudu, ani nechci

Něco málo z luhů, lesů a hájů

Tříkrálové sele.

Začátek roku ukrojil jen pár dní. Je tady třetí pracovní den nového roku a já mám den jak z hororového filmu. Od samého rána pořádný mazec. Stížnosti, telefonáty, ježdění po úřadech, několik jednání a od 17 hodin ještě schůze. Do toho všeho moje vlastní auto v opravně, no prostě jedna radost. Na 16 hodinu mám domluveno převzetí auta a tak vyrážím abych všechno stihl. Klíčky, start, vrčení motoru. Tak teď ještě projet a tak v rámci zkušební jízdy mířím k lesu, kde den co den přikrmuji a lákám „čuníky na ovar“. Auto nechávám na parkovišti a s pytlíkem sušeného chleba mizím ve stěně lesa abych o pár set metrů dál lákal na pochutinu chrochtající zvěř, ale ejhle! Bdím či sním? Je 16:21 hodin když vidím, že na louce před posedem se pohybuje sele. Co teď? Mizím jako stín, sedám do auta a jedu si domů pro zbraň. V duchu si říkám buď a nebo, nanejvýš se vrátím k prázdné louce. Během chvíle jsem zpátky na parkovišti. Mé kroky tlumí jehličí a já napjatě kráčím zpět. Je tam! Vítr dobrý, cestička umetená a vyšlapaná a tak krok za krokem procházím mezi stromy až k místu kde mi nic nebrání výstřelu. Zbraň vkládám do ramene, kříž zaměřovače zamrzá na komoře, rána a tím skončila pouť zhruba 12 kilového selete. Přicházím blíž ani nečekám na pomyslný čas na cigaretku, zálomek, poslední hryz a je 16:36. Nakládám sele do kufru auta a odjíždím na schůzi co mě čeká za pár minut.


No co víc! Lovecký zážitek nula. Prostě se vše nějak povedlo. Zapadla do sebe velká souhra náhod a já prostě šel a střelil sele, vlastně spíš „přerostlého krtka“.



Lovu Zdar. (11.9.2013)

Jak se večer blíží a pracovních povinností ubývá nastává poslední úkol dne a to je nakrmit včely na odloučeném stanovišti. Nakládám cukrový roztok a protože devatenáctá klepe na dveře a před jednadvacátou je tma jak v pytli tak ještě flintu abych se nebál a tradá. Včelky v pohodě, stačí už jen sejít k žebříku co se tyčí jen pár desítek metrů od zaparkovaného vozu a OUHA. Po cestě do údolí se kodrcá po rozbité cestě zbrusu nová Škodovka. No nic, kdo ví na jak je to dlouho a tak sedám do vozu a jedu na „Bohem“ zapomenutý žebřík nedaleko mého zásypu. Pás mysliveckých políček, strniště a kukuřice. Hlavně to strniště mě láká jako magnet. Krásně světlá planina, kde i po setmění musí být vidět liščí stín. Usedám do koruny osiky, fouká vítr a já si začínám v duchu nadávat nad nesmyslným počínáním, když se mi vítr opírá do zad a nese člověčinu přímo do zorného pole. Po chvilce vyráží z kukuřičné stěny srnče. Zastaví se, nervózně se rozhlíží a začne přecházet strniště když v tom narazí na můj vítr. Přikrčí se a v ten moment mizí zpět ve stěně kukuřičných stvolů. Nadávám si nad zpackaným večerem, ale stěhovat se nebudu. Nedá se nic dělat budu zde holt jen co by nezvaný host. Dalších dvacet minut ničeho a znova stejné srnče. Chvíli jako by nic a znova ve větru. Už nemizí v panice jako předtím, jen se přesouvá blíž ke kukuřičné hradbě. Přemýšlím kde je srna a najednou přichází a s ní dvě další srnčata. V hlavě mám guláš, že by tři srnčata kladla jedna srna? Nevím jestli sirotek nebo jen odložené srnče opět mizí v kukuřici a tříčlenná rodinka přechází do větru, srna větří a mizí s potomstvem v porostu mysliveckého políčka. Ticho a klid jen v dálce se pase jeden kus srnčího a v hlavě otázka. Přijde kmotra nebo ne? Pohled se stáčí do houstnoucího šera a ze stěny kukuřice vychází srnec. Jde přímo ke mně, flinta letí do ramene, dalekohled míří na srnčí ozdobu, která už evidentně odkvétá, kříž zaměřovače přejíždí níž.Srnec na ostro je špatným cílem, když se v pohybu mírně zatáčí a odkrývá plece. Jen malá chvilka a cíl je jasně v kříži. Rána! Bez odkázání se tělo hroutí do prázdna a zůstává bez hnutí. Po chvíli slézám z posedu, v úctě smekám a vzdávám poctu starému harcovníkovi.



 

Na posedu (8/13)

Sedmá mě táhne ven jak magnet. Příchod soumraku když se nebe sklání, neopakovatelný okamžik posledního záchvěvu paprsků, které se šly skrýt za obzor. Házím na sebe zelený mantl, flintu přes rameno a tradá. Posed co jsem si vystavěl v loňském létě byl pro mě jakoby na celý rok zapomenut a tak proč se na něj znova neposadit a nedívat se. Přicházím přes strniště a k žebříku mi schází jen pár kroků, když v tom přímo přede mnou vybíhá srnče a mizí v houštinách opodál. No nic, pomalu se usazuji, ještě nějaký čas potrvá než louka přede mnou ožije a tak jen oči těkají a vyhlížejí pohyb. Přes údolí se na strništi pasou tři kusy srnčího a ejhle! V houštinách kde zmizelo srnče se objevila hlava, která se kýve ze strany na stranu jak chomáč rezavého listí. Po chvilce váhání vychází srnče na palouk. Popásá se a pomalu si to směřuje přímo k posedu. Najednou jakoby ho tráva nezajímala a vydává se přímo ke mně. Zůstává stát pár metrů ode mne u břehu plného kopřiv, pomalu uléhá, hlava pozoruje okolí a v pocitu bezpečí se choulí k odpočinku a jen vyčnívající slecha ukazují to správné místo v trávě. Občas procitne, objeví se hlava, která se jakoby chtěla vykroutit z krku a zase jen klubíčko s nervózními slechy, které bdí nad odpočinkem malého tvorečka. Čtvrt hodiny, dvacet minut je pryč, srnče se zvedá a pomalu přechází blíž k posedu. Chvíli jakoby „okouní“ a pak uléhá přímo u paty stromu, o který mám opřený posed. Čas od času se opatrně otáčím a dívám se přímo dolů jak si 3 metry pode mnou spokojeně odpočívá a přežvykuje. Zhruba hodinu je to nejstřelenější srnče v honitbě, pak se opět zvedá a pomalu přechází zelený pruh pode mnou, když v tom se objevuje srnec. Čas už znatelně pokročil, šero houstne, ale jasně rozeznávám starší kus, který začíná ustupovat ze své slávy. Kříž puškohledu sjíždí mezi ozdobou hlavy a komorou zvěře, ale přesto nestřílím. Prst na poušti svrbí, ale ne. Nechávám ho pást. V klidu přechází od mlsného sousta k ještě k mlsnějšímu až mizí mezi křovinami. Po chvíli vychází srnče z míst kde zmizel srnec a přes louku si to míří na strniště co zbylo na poli po sklizni obilí. Otáčím hlavu a ejhle, znovu srnčí, že by opět srnec co před chvílí zmizel? Dávám prstu souhlas, když se tak opakovaně nabízí, ale ne! Místo srnce přišla srna a evidentně hledá potomka, kterého tu odložila. Přichází k místu kde prvně ulehl do trávy a naráz rychle odchází směrem kam srnče odešlo. V ten moment jasně slyším pískání srnčete a vím, že pro mě dnešní čekaná končí. V duchu se loučím slovy myslivosti zdar a spokojeně šťastný na duši vyrážím zpět k domovu.

 

Můj první. (4/13)

Dlouhá zima se s námi pomalu a jistě loučí, čas legendárního Greenwiche se posunul a tak večerní soumrak nastává o hodinu později. Zima plná chladu a oblohy bez hvězd nijak nelákala na čekanou a tak posezení na posedu bylo spíš sporadické. Pár teplejších večerů a vše je jinak. Konečně se odhodlávám vklouznout do ticha samoty, kde si mohu sám pro sebe přežvýkávat myšlenky a v klidu bez lidí a bzučících telefonů promýšlet další strategické tahy na šachovnici života. Nedělní večer se zvolna blíží a já beru kbelík plný rybiny z předvánočních „honů“ na kapry. Zimní újeď na lišku se přesouvá na duben a jde se na to. Louka s polozapomenutým posedem je ještě z půlky pod sněhem a  zrovna tam vyklápím nevábně vypadající obsah a čekám. Nic! Jen jedna srna přešla zrzavý pás louky. Odjíždím spokojen s drobet uklizenou hlavou a to byl ten hlavní důvod. Rybina na louce mě nenechává v klidu a tak v úterý vyrážím na další pokračování v čekání na lišku. Usedám po sedmé hodině večerní a nervózně se vrtím z pocitu, že jsem se trochu předběhl, že jsem na místě zbytečně brzy. No nic, jsem na místě a tak čekám! Oči těkají z jedné strany na druhou a hledají pohyb, pohyb je život a život zase potenciální úlovek. Za loukou mezi stromy prochází dva kusy daňčí zvěře, kterou identifikuji jen podle nervózně se mihotající kelky a jinak nic. Soumrak sílí a černá nicota se zakusuje do okolí. Černé stíny vystupují ještě černěji, nervozita soumraku by se dala krájet a já se pomalu a jistě chystám na cestu domů. V duchu si dávám ještě pět minut a v tom tichý černý stín co přechází jen pár metrů ode mne směrem na louku. Divočák a sám! Oči propátrávají okolí co bude dál. Silueta se trhavě míhá mezi spoře se vyskytujícími borovičkami a konečně se po chvíli ukazuje na volném prostranství  v posledním záchvěvu šera silueta kňourka v plné kráse.  Zbraň  sjíždí křížem zaměřovače na komoru, rána a zvěř zůstává v ohni na místě kde ho zastihla střela. Ruce se chvějí a potlačovaná nervozita dává průchod lovecké horečce. Můj první divočák v životě.  Chvilku ještě čekám a pak zvolna přicházím k ulovenému kusu, lončák kolem 50 kilo. Odlamuji dvě snítky borovice a jak velí myslivecká tradice jednu vkládám do svíráku jako poslední hryz, druhou přikládám na ránu a zálomek putuje na mysliveckou čepici. Loučím se s pozdravem „Lovu zdar“ a děkuji sv. Hubertovi za bystré oko, pevnou ruku a nevšední zážitek s datem 9. dubna 2013.

 

 

Neopakovatelný příběh. (8/2012)

Je srpen, sklizená pole se opět otevírají pohledům a tak přichází čas i na osiřelou lavičku v křoví pod silnicí. Strniště po sklizeném obilí zasazené mezi dvěma lány kukuřice. Jakoby se opakoval loňský seriál. Obrazovka režiséra přírody a její nové, přes den barevné a večerem černobílé filmy opět ožívají. Sedávám tam rád v tom kousku samoty. Každý den jiné představení ve stejném teátru. Jen jednou se mi stalo, že „nehráli“, vlastně ani to ne. Divný lomoz ve větvích nade mnou mě přibíjí ke strnulosti, jen oči se mi šikmě krabatí, zašustí listí, zhoupne se větvička a nic. Nic jsem nezahlédl. Byl to snad pták? Netrvá to dlouho a zase to samé šustění jenomže se blíží z druhé strany. Mírně nakláním hlavu do směru a půl metru nad mojí hlavou se na chvíli ve svém pochodu zastavuje zrzavá veverka. Jen chvilku nedůvěřivě pokukuje co se tu vylíhlo pod její autostrádou za divnost a bezstarostně pokračuje dál v cestě. Deset, možná patnáct minut ticha a opět to samé šustění a lomoz ve větvích. Nakláním se do směru a ejhle opět veverka jen černá. Asi sedím pod jejich veverčí dálnicí a věřte, že ano. Jiné dny, stejné kulisy a jiní aktéři. Usedám před osmou. Pohodlně se usazuji, zapínám bundu, kapuci přetahuji přes hlavu a klidně si hrajte co vás napadne, já jsem vděčný divák. Dva, tři janci se bezstarostně popásají v zelených trsech vyklíčeného obilí a ejhle. Světlo! Kdosi na motorce jede podél kukuřice směrem ke mně. Jen si tak v duchu postesknu, že mám pro dnešek po představení. Motorka si to prdlá po strništi až na cestu pode mnou a řidič si může vykroutit hlavu jak sleduje jestli někde není ryto od prasat. Míjí mě a buď mě vůbec neviděl nebo dělá že mě nevidí. Přemýšlím jestli to pro dnešek zabalit či ne, ale zůstávám. Netrvá to ani deset minut po tom co odjel a ze stěny kukuřice vychází na strniště osm kusů černé. Odrostlá selata chvíli střečkujou na pláni, pobíhají  sem tam a pak se začne celý ten prasečí ansábl pilně starat o žaludky. Chvílemi zalítnou zpět do kukuřice jako smyslu zbavení, aby se opět po pár minutách opět vynořili na strništi. Flinta vylétla k líci sele v kříži zaměřovače a opět se sklání dolů. Chvilka nervozity, ale vzdálenost odhaduji na 300 metrů. Možná mám oko snajpra, ale jeho ruce určitě ne a tak flintu odkládám. Beru do rukou dalekohled a do tmy se jen tak dívám. Jiný den jiné představení. V dolní části strniště honí srnec srnu, ale půl kilometru je půl kilometru a tak ani nejsem schopný posoudit jakou ozdobu nosí a o ráně vůbec nepřemýšlím. Dva dny jsem nebyl a tak s napětím očekávám jestli se opět z kukuřice vynoří černá. Devátá se blíží a opravdu. Opět v bezpečné vzdálenosti 300 metrů rozvíjejí rojnici a pomalu se přibližují k mému stanovišti. Ještě tak 30 metrů! Moje pomyslná hranice bezpečné rány se přibližuje. Sedím ani nedutám jen očima přitahuji divočáky blíž, ale najednou jako když do nich střelí. Část z nich mizí v kukuřici a tři to metou podél kukuřice do bezpečné vzdálenosti a znova začínají tam kde prvně vyšli. Nevadí hezká podívaná i bez rány. Další dny si liška myškuje uprostřed pole mimo dostřel. Zkouším myškovat, ale věřte, že lákat lišku na myšku, když je uprostřed lovu myší je asi jedna velká blbost. Do toho zazní z boku rána. Dost hlasitá a přesto vzdálená. Liška zpozorní, chvíli jakoby se rozmýšlela co dál a pak raději mizí v kukuřici. Tak jde pomalu den za dnem, srnčí a zajíci jsou denními hosty, divočáci se přestali ukazovat a já stále čekám až se mi objeví liška na dostřel. Devátá klepe na dveře a přijíždí auto. Zajíždí na strniště za stěnu kukuřice. Tím směrem zrovna moc nevidím. Chvíli sedím a čekám co se bude dít dál. Pochybuji, že by to byl někdo z myslivců, když moje auto je zaparkované na kraji cesty. Vylézám a schválně trochu rámusím. Z kukuřice vychází trochu vyplašený chlápek, načapán při polním pychu. Ptám se ho jestli se přijel nechat dobrovolně zastřelit, že větší hovadinu než lézt skoro za tmy do kukuřice svět neviděl. Vysvětluje jak chtěl velkou kukuřici pro sebe na gril, nasedá a mizí no a já s ním. Dny zvolna utíkají a já zase sedím a dívám se do krajiny. Pět zajíců na jednom poli. Podívaná, o které si v jiných honitbách mohou nechat jen zdát. V duchu si říkám, že na tolik kusů živé návnady musí nějaká kmotra přiběhnout. Zvolna se stmívá a tma začíná zalévá krajinu. Siluety pasoucích se zajíců se pomalu a jistě vpíjejí do šera a v tom registruji pohyb na strništi. Liška! Zůstává stát. Větvičky keře mi trochu vadí ve výhledu. Opět popochází pár kroků, čenich nahoru a opět zůstává stát. Lépe to snad ani nemůže být. Rána a ticho. Chvilku ještě sedím, oči zabodlé do místa, kde před chvílí stála a nic, jen tma se za těch pár minut víc usadila nad strništěm. Žádný pohyb, jen černající prázdno. Vycházím z úkrytu a jdu směrem k nástřelu. Po 50 metrech znejistím a rozsvěcím baterku. Tady někde to muselo být. Jdu ještě dál a v hlavě mi hlodá, že jsem minul. Přemýšlím, že se vrátím ráno a ještě posílám kužel světla po okolí. Kousek do boku leží vyhaslý život bez hnutí. Krásná komorová rána ji zhasla na místě. Loučím se s pozdravem „Lovu zdar“ a ještě krokuji vzdálenost, natahuji kroky co to dá a končím u čísla 70.


 

Liščí mámení (2011)

Poslední dobou se toulám. Nemám klid v duši a tak se uchyluji pod nebeskou báň jen s nožem, dalekohledem a flintou. Místo co se krčí v koutku pod frekventovanou silnicí, kousek místa v křoví odkud vidím na pole a cestu co lemuje okraj lesa. Můj mozek hlásá, že je to ideální místo na čekání na lišku. Teplo láká ven a představa seriálu „Ordinace v Růžové zahradě ven vyhání. Beru si zbraň, dalekohled pár patron a jedu. Usedám na lavičku co jsem si tu v tom jakoby neútulném místě udělal a čekám. Co taky jiného může jeden dělat když se vydá na čekanou. Otevřený prostor strniště mezi dvěma lány kukuřice mi již pár dní otevírá nejkrásnější obrazovku plnou příběhů a já začínám prožívat další z dílů režiséra přírody. Trčím tu bez hnutí, kapuci lovecké bundy přehrnutou přes hlavu, abych co nejvíc splynul s okolím a jen čas od času pročesávám okolí dalekohledem, jinak jen bloudím očima a ukládám si do paměti terén, aby až začne být černobílý svět a on s přibývajícím soumrakem přijde, nebyl vystresován každou krtinou a trsem obilí. Čas se nikam nehrne, pomalu si odříkává svoji monotónní tikavou a jde si dál svým tempem. Taky se nenechávám ničím rušit. Dívám se po krajině a sním podzimní báseň babího léta. Podivný klid je dneska v honitbě, srnčí, které pravidelně vycházelo z kukuřičného krytu na zelený pás strniště nikde. Jen hukot aut co projíždí nade mnou ruší nekonečnost ticha. Snění protrhává pohyb….. snad jen metr ode mě za bariérou trní jsem zaznamenal malý nepatrný pohyb. Přestávám dýchat a snad i srdce se zastavuje. Nekonečná chvilka nejistoty a ejhle, Janek! Z cesty se přesouvá snad jen na tři, čtyři metry na strniště. Rozhlíží se, nabírá vítr a jeho pozornost je upjata k mé skrýši, mám dobrou skrýš i dobrý vítr. Začíná se pást jako bych nikdy nebyl. Pomalu otáčím hlavou a moje oči strnou. Nezvaný host, vlastně očekávaný nezvaný host. Padesát metrů ode mě liška. Typický postoj lupiče, který zaregistroval kořist. Zajíci třes se! Pravá ruka sahá po zbrani. Pomalu ji přikládám k líci a dostávám ji do hledáčku. Neodpočítávám 3…2…1… pal! Ne jen usazuji kříž co se rýsuje v puškohledu na komoru a ukazovák pravé ruky pouští ďábla ze řetězu. Zahřmělo! Poslední zoufalý výskok ve smrtící křeči a je po všem. Ticho! Zajíc co mi panáčkoval pod nohama zmizel spolu s výstřelem. Rychle přebíjím, ale není potřeba dalšího ďábla, oběť zhasla na místě. Odkládám zbraň a do třesoucích se rukou beru dalekohled abych si přiblížil úlovek. Napětí povolilo, ruce se třesou loveckou horečkou a není možné ustálit objektiv, obraz tancuje jak rozmazané stíny a nejsem schopen přinutit ruce do klidu. No nic ještě zbývá tak půl hodiny než krajinu sevře tma a tak zůstávám sedět. Kdo ví co přinese další čas? Krajiny se opět zmocnil klid, i ruce se přestaly třást a obraz v dalekohledu zase nachází pevný bod. Moje předsevzetí o dalším setrvání na místě úkrytu přetrhávají světla, která se začínají prořezávat v cestě pod lesem. Traktor. Řidič mě registruje až na poslední chvíli a jen zadními světli na orbu dvakrát bliká, nevím jestli na pozdrav, nebo omluvné sorry, já ještě makám…. Kdo ví! Vyklízím stanoviště a jdu si prohlédnout nástřel. Kmotra leží ani ne metr od místa co ji dostihla smrt. Neplesám, nehledám ve smrti zadostiučinění, mým koníčkem není smrt.

 

Večerní čekání (2011)


Podzim je plný vůní, syrové krásy, mlh, orosených pavučin a bezpočtu barev. Odpoledne prosvětluje podzimní slunce a stíny se pomalu začínají natahovat, inu je čas jít. Pryč se všedním dnem plných starostí a civění do monitoru počítače, pryč z domova blíž ke kráse. Rozhlížím se a pomalu kráčím k posedu na hodinku večerního snění. Buď jsem se někde zapomněl nebo si zvěř dneska přivstala, ale na louce před posedem se již pase daněla s dančetem. Pomalu, krůček po krůčku se přibližuji k posedu v naději, že se mi podaří nepozorovaně proklouznout a v klidu se usadit, ale kdeže! Už, už to vypadalo, že mám vyhráno, ale v ten okamžik mi noha uklouzne na mokrém kořenu  a zvuk, i když nepatrný, stačil k tomu abych si tu radost z podívané zkazil. Zrazená zvěř vyklízí louku a já přemýšlím co dál. Mám zůstat nebo se vypravit na jiný posed? Mezitím čas pokročil a tak zůstávám. Pohodlně, teda co nejpohodlněji se usazuji na sedátku posedu, zbraň opřenou, ruka na pažbě, prst na lučíku je připraven kdykoli sjet na spoušť a jen tak bezděčně těkám očima a vyhlížím zda se uráčí nějakému opozdilci zavítat na louku. Tma sjíždí a ještě víc ukusuje ze šera, které se z posledních sil drží nad loukou. Tráva v barvě nesklizeného obilí je v jednom místě dost zválená jak se zde točil traktor a tam najednou registruji pohyb. Cosi se pohybuje jakoby zmateně na okraji louky. Liška! Zbraň se pomalu přesouvá k rameni, liška je v dalekohledu a kříž zaměřovače se vpíjí do jejího kožichu. Jemné syknutí rtů a na chvíli zůstává stát jako sfinga. Prstem hladím spoušť, pak už jen rána a ticho. Ticho bez hnutí. Dalekohledem prohlížím místo nástřelu a nic. V hlavě mi šrotuje co se stalo, minul jsem, podstřelil jsem? Žádný odskok, žádný záchvěv ve smrtelné křeči, nic. Chvilku ještě sedím, čas tak na pomyslnou cigaretku. Přebíjím a jdu si prohlédnout místo nástřelu. Kužel světla z baterky osvětluje místo nástřelu kde leží kmotra tak jak ji zasáhla kule. Vyhaslý život bez hnutí. Svět tmy opět pokročil a tak se moje kroky stáčí a pomalu mířím k domovu.
 
Tak šup  (2011)

Ještě se pořádně zateplit, dalekohled, flintu a jde se na to. Vyjíždím trochu později, ale to mně nevadí. Auto nechávám na odpočívadle hned vedle silnice, flintu přes rameno a jde se. Nemám to daleko a tak hned od auta hezky pomalu a opatrně. Posed je v dohledu a moje oči „hladově“ prohlížejí louku před sebou. Dneska nic, nikde žádný pohyb a přesto se jen pomalu šoulám zbývajících pár desítek metrů, co kdyby? Kdepak, louka je dnes loukou jen sama pro sebe. Opatrně vylézám pár špriclů žebříku a pohodlně se usazuji, abych vydržel tu krátkou chvíli bez hnutí. Strnulost těla a bloudění pohledů. Nic, jen louka, les a zvuková kulisa z projíždějících aut z nedaleké silnice. Výhoda i nevýhoda zároveň. Nejsi slyšet a nic neslyšíš. Pohádky o tom, jak zvěř vychází z krytu na prosvětlený palouk a bla, bla, bla, jsou snad dobré jen do mysliveckých čítanek a do textu myslivecké polky. Nějak si ani nestačíte všimnout, ale ono je to spíš „kde se vzala, tu se vzala“, prostě se zvěř  z čista jasna „vyskytne“. Šero zahání světlo do kouta, svět kolem tmavne a ztrácí na barvě a v ten moment kde se vzala….. Daněla je z ničeho nic na 20 kroků od posedu a já definitivně kamením. Po chvíli větření a rozhlížení se po okolí poodchází na prostředek louky na něco mlsného k snědku. Spokojeně si pochutnává na předložených jablkách, občas zvedne hlavu aby se ujistila, že jí nikdo nevyruší od její večerní porce. Kelka se spokojeně mihotá, tma přibývá a já začínám mít problém ji mezi stébly staré rezavé trávy najít kdykoliv moje oči zapátrají jiným směrem. Silueta sovy protíná neslyšně večerní oblohu nad loukou a daněla začíná být silně nervózní. Začíná jistit směrem k mému posedu a po chvíli zvolna odchází na opačnou stranu. Najednou ticho prořezává ostré zarochání daňka snad přímo za mým pomyslným zadkem. (mám ho přeci jen ve výšce 3 metrů) Daněla spěšně opouští scénu a já zůstávám nadále bez hnutí a vyčkávám co bude dál. Minuta….. a další zarochání daňka. Teď už trochu z boku odhaduji to tak na 10 m a ticho….., další minuta nebo dvě ticha a další nervózní rochání daňka. Ještě chvíli sedím a čekám co dál, ale tma už mi nedává šanci a tak pomalu opouštím místo a pomalu odcházím.

návštěvníků stránky
celkem20 633
tento týden13
dnes1