Svet-Stranek.cz
JEN - TAK
Jiří Petráček

Jiří Petráček - Postřehy od někud:JEN - TAK

Jiří Petráček - Postřehy od někud

Postřehy od někud (2009)

Píše se rok 2009 a já opět mířím do tentokrát vysněných lázní, do Priesnitzových lázní Jeseník.

3.5. Rok s rokem se sešel ani nevím jak. Nechávám za sebou spoušť ve formě spousty nedodělané a tak porůznu rozdělané práce a vyrážím směr měsíčního nicnedělání. Cestu si pamatuji z loňska a tak sbohem domove. Vyrážím za dobrodružstvím jménem život, se strachem co bude až tady nebudu a se strachem co bude, až tam budu. Znám to tam a tak si říkám, sakra, co ve volných chvílích, abych neokukoval okoukané, ale co, to ukáže čas. Cesta vesele uprašuje, Fiatek UNO nemá chybu a díky nedělnímu ránu se jede jedna radost. Provoz na nule, Prahu nechávám za sebou, Hradec Králové, pomyslná polovina cesty za mnou a ouha! Trochu znejistím, tady je něco jinak, sice si pořád držím kurz Ostrava, Šumperk, ale po nově rekonstruované silnici, která byla vloni uzavřená. Ukazatelů pomálu a tak nejistota mizí až nájezdem do Žamberka, pak už je všechno jak má být. Odbočka na Králíky a už se to frčí. Krása a kouzlo zdejších silnic nemá chybu, krajina kopcovatí a tak čím dál tím víc silnice kopíruje železniční trať a koryto potoka. Jedu si jak pán, stačím sledovat krajinu okolo a zpívám. Jo není rádio, je můj zpěv. Pohoda samotáře s texty po kterých by huply všechny hvězdy šoubiznisu. Jede to úplně  samo. Rovinka a je tam kilo zlehýnka. Zatáčka lážo, plážo 80 i víc, ty vostrý zvolna, ale vůbec to neženu, nespěchám nějak to prostě jede samo. Hanušovice, směr Lipová, šestice větrných elektráren a jsem skoro na místě určení. Recepce, ubytování, oběd, ošetřovna, váha 85, tlak 110 na 80 a formality jsou fuč. Tři – čtyři známé tváře, pár slov o dobrých holubech a jdu si pro ručník a hurá do ráchadel. Něž jsem všechno oběhl dorazil kolega. Pokoj, mimochodem o nejméně 2 hvězdičky lepší oproti loňsku se naplnil. Balím brecko a ručník a pochoduju, abych svlažil nožky v ledově čisté vodičce zdejší. Je tam živo, ale na nic nečekám, do trenek a šup, už se za mnou zavřela voda. Ledárna ledová mi kroutí prsty u nohou, ale hrdinně obcházím dvakrát jezírko. Malá procházka a parkuji před hospůdkou, dávám si jako tradičně černou kávu a sodovku. Večeře a ještě vyrážím na kolečko. Kolega kráčí na pivo, ale na poslední chvíli si to rozmýšlí a mašíruje se mnou, po okruhu jde na to slibované pivo a já ještě lezu do kopce ke sluneční bráně. No na přivítání to stačí, tak hurá na pokoj, opláchnout, oholit a hup do postele, v televizi běží hokej, ale….., sbohem třetí třetino já jsem tuhej.
4.5. Ráno na sebe nedává dlouho čekat, nebo spíš dává. Noc nestála za nic, samé převalování, snídám v druhá směně, až o půl devátý a tak je čas.Hodně se ochladilo, sluníčko nikde a Pradědovi zamrzl úsměv, nebo se alespoň pořádně zamračil. Po snídani rovnou k ošetřujícímu lékaři pro rozpis procedur. Mám štěstí, jsem u pana primáře. Dotazník a 20 minut o stavu duše a všem možném. Pak chvíli čekání na rozepsání vodních a jiných děsivých atrakcí a s rozpisem v kapse se cítím jako plnohodnotný lázeňský host. Oběd a první rozplavba, hned po bazénu jdu na šlapeto. Vcházím a v tom sestřička s úsměvem volá „hele, naše šlapka, že jste to vy co nám vloni vylepil plakát E55“, hrdě se ke svému činu hlásím s tím, že to tam bylo takové smutné bez obrázku. Mám chvíli čas než půjdu na křeslo (ne, alektrické), i když je na elektriku a tak  jdu na pokoj. Cestou mě zdraví chlapeček, takový cvalík: „dobrý den pane“, odpovídám na pozdrav a ono to má pokračování: „nemáte bonbon, nebo třeba cukr?“. Odpovídám, že nemám a pak už slyším jen maminku, že ještě jednou si řekne někomu cizímu o bonbon tak uvidí. Inu není lehké být cvalík. Nahrává mi to do karet a jdu připravit zásoby na večer. Nájezd Avarů na město Jeseník a je nafasováno. Tak a vyrážím do ráchadel smočit nožky a hned na ošetřovnu usednout do křesla a z křesla rovnou na večeři. Už jen koupel calmonal a pro dnešek hotovo, tak zítra se uvidí jak dál. Jednoduchý jak facka, ale já si v tom koupání a ležení v zábalu uvědomuji, že mě to netěší, že se neumím uvolnit, že jsem hlavou pryč a nervózně čekám až zazvoní budík a bude po proceduře, no bude asi chvíli trvat než se naučím nicnedělání.
5.5. Noc zas nic moc, nemůžu se nějak sžít s postelí, pořádně zabírám až k ránu, alespoň že jsem ve druhé směně na jídlo, nezaspím tak snídani. Sluníčko si tak nesměle mžourá mezi mraky, jakoby nevědělo co má udělat, jestli zalézt, nebo nezalézt, nu což, ale viditelnost dobrá. Praděd se svoji rozhlednou čouhá z rána jak na dlani. Strašení na hradě začíná a tak po snídani vyrážím na první díl seriálu o józe. Úplně jiná cvičitelka, úplně  jiné cviky. Kdepak nějaká píďalka, o mrtvolce ani nemluvě. Učí nás správně stát, správně dýchat, uvolňovat napětí a začínáme proplachováním, neboli mytím očí, jakoby tady nebylo vody všude dost, tak ještě pomyslné mytí ksichtu. Půlhodinky v jógovém tempu je ta tam a tak přestup na další štaci. Ještě kupuji noviny a mířím si to vzhůru do výšin pátého patra, vzhůru za sluníčkem na půl hodiny fototerapie. Očka prožmouraná mezi čtením a slunečním lampionem. Odcházím si dát malé kolečko a ráchadla před obědem. Obcházím třikrát bazén (zatím by se to dalo nazvat osobní rekord) a zvolna si to šinu k obědu. Psychicky se připravuji na odpolední koridu, oléééé, tramtadadáááá, skotské střiky jsou tu, jdu tam s představou otrlého profesionála, kterého nějaký skoťáček nemůže rozházet a vskutku – rozházel. Závěr se mně vymyká kontrole a ledová palba na břicho dělá svý. UFFF, krutý, ale dobrý.  Pro dnešek mám vyčerpáno a tak vyrážím na první větší procházku. Sedmi kilometrový okruh kolem krmelce. Je to tady letos nějak divně jiný a přitom zvláštně stejný, nevím. Stejná cesta jen nějak víc rozbitá, střemcha v plném květu, ale nevoní, že by tím počasím, kdo ví. Blížím se ke krmelci co mně dal vloni tak zabrat svou známou tváří a stejně se ten pocit, že už jsem tady kdysi dávno byl vrací. Divně se rozhlížím kolem a vím, že to nejsem schopný vyřešit, tak odcházím a celou cestu zpět marně pátrám v paměti, kde se mi tam ten šum vzal. Docházím až k ráchadlům, znova  brodím tři kolečka a hurá na večeři. Je chladno, ale jinak celkem fajn, tak se ještě balím a jdu na malý okruh po pramenech. Vracím se za tmy k rozjetému fotbalovému zápasu, ale kdo si myslí, že jsem vydržel s otevřenýma očima, tak mu jen prozradím, že poslední co si pamatuji byl výsledek 3:1.
6.5. Chmurno, pochmurno, občasný déšť a od devíti druhý díl jógy na hradě. Tak a je tu loňský model. Byly tady hlášky, že si mám dát zajít chuť na píďalky a mrtvolky a už je to tady. Sakra já jsem lemra, propnout nohy, sednout na paty a tak všelijak, nejlíp mi prostě jde ta mrtvolka, ale než jsme se k ní dopracovali tak jsem musel něco vydržet. Zaměření na správné dýchání s výdechem písmenka š, s, pak š š š š a koněčné hůůůůůů jako když jede mašinka do tunelu a tak tam sborově funíme a houkáme, že by se tady léčili nervové problémy? Věřte, že jsem zde správně. Honem se frčím přebalit a tradá na proceduru osvíceneckou. Cestou si zase beru blesk, zjišťuji, že jsou to noviny na půl hodiny jako dělaný. Chvilka pauzy pro výbavu pobřežní hlídky, ještě vyřizuju pár telefonů (čert aby to spral, ale nedá se nic dělat) a jde se na poslední chvíli zachraňovat do bazénu. Voda jak kafíčko, takovou tady ještě nepamatuju a spokojeně si pochrochtávám dokud nezavelela cvičitelka, že pro dnešek dost. Z bazénu rovnou na oběd a pak koupel calmolan. Poslední to dnešní vodní atrakce, ale ta mi dala, takhle zrychtovaný jsem tu ještě nikdy nebyl. Ani jsem si neužil romantiku starých dřevěných kádí a pocitu občana starého Říma. Voda teplejší než má být a tak to bylo tak trochu dvacet minut utrpení, už jsem chtěl vystoupit za jízdy, když mě vysvobodil budík. Čůrky potu, hektolitry potu, tuny potu, uléhám do zábalu a zase jenom pot. Potím se ještě půl hodiny po. Plácám se na pokoj a slastně zalézám do postele. Hodinový relax dělá své, ještěže to byla moje dnešní poslední procedura, jinak jsem nebyl schopný si užít ještě další. Prší a tak je třeba se také starat o žaludek, mířím směr Jeseník. Alberta beru v letu, pár rohlíků, sýr, maso a zase zpět. Večeře, déšť a už se mi nikam nechce, ženský u stolu se chystají na klavírní koncert, či recitál, ale od kultury raději dál, u té se nedá mlaskat, u doplňkové stravy ano.
7.5. Divný den. Koukám se do karty co mě čeká a nemine a ejhle! Ani jedna mokrá procedura. Téměř něco neskutečného a ani neprší, divně divné na Priessnitzovi lázně. Třetí díl jógy a třetí cvičitelka, jsem zvědavý jestli jich najdou ještě sedm na další nové díly? Tahle si na nás přinesla kazeťák a tak tam vtipkuji, že dnes to bude s předtančením. Předtančení sice nebylo, hudba ala relax, ale moc se s námi neprděla, hezky zčerstva ve volném tempu, ale ukrutný ukrutnosti. Líně blbě namáhavý cvičení pro lemry mého typu. Fototerapie hezky v půlhodinovém počtení „návodu na použití“, jen tak pro jistotu, jestli si oproti loňsku něco nepřidali. Následuje poučení o klimatoterapii a tam valím oči. Nejzdravější  kout republiky, HOWGH! Narychlo to vstřebávám do paměti: jen u nás a ještě jeden zapomenutej kout v USA se může pyšnit něčím takovým, i když ten za mořem zaostává, protože Studniční vrch, na kterém se lázeňský areál rozkládá čítá řádově na 70 pramenů, což nikde jinde na tak malém plácku nemají. Díky rozhraní dvou zemských desek je tady energie na rozdávání a tak jak si ta uvolněná energie směřuje  ven do širého světa, váže na sebe vápník a zinek ze zdejšího geologického podloží. A teď pro ty co tomu nerozumí, ionty a radikály prostupují  bezohledně pokožkou těla a dělají samé dobré věci tam u nás ve vnitř. Voda co vyvěrá z pramenů není uznána jako minerální, pro nedostatek patřičného množství rozpuštěných minerálů, ale… při pití vodky této přímo z pramene, popíjíme vodu s obrácenou polaritou a ta nám vyhání škodliviny z těla. Jediný co je známo o obrácené polaritě vody mě, je to, že se takhle chová voda, kterou si postavíme na včelí úl. Údajně po půl hodině je „nabita energií“, ale ona se tam ve skutečnosti má změnit její polarita, Takže netřeba jezdit pít vodu z pramenů studniční hory, ale třeba VČELAŘIT.. Tak a skoro do večeře klid. Lovím ve skříni pro pár holí a jdu je vyvětrat. Nic velkého, jen takový poobědní výlet, abych stihl poslední proceduru. Mažu si to k Rumunskému prameni a začínám ochutnávat. Lidi, jen tak z dlaní, jak malej kluk vodu ze studánky a z louží. Já už takhle nepil vodu z dlaní snad milion let. Normálně nenormální zážitek, já blázen si ji v loni točil do petky.  Po Rumunském, Jitřní pramen a zase zkouším převalovat vodu jak znalec vín. K Priessnitzovu  je převýšení 120 m na 0,5 km cesty, ale s hůlkama, které vám mimochodem ulehčí z nohou 10 až 15 % z celkové váhy těla to jde jedna báseň , na jeden zátah a bez funění. Zase koštuju a tu vodu by si měli asi dát patentovat, obrácená polarita vyhání kde co a zrovna všude kolem lidí až běs Šinu si to fofrem do houští, ale ne… malé zpoždění a je tu málem nadělení. Stačilo málo a byl bych se po.. (víte co?) Vracím se kousek zpátky a cestou okolo Polského pramene zpátky do Jeseníků. Poslední procedura dneška se jmenuje masážní křeslo, když jsem tam byl minule, tak jsem dostal školení o kontrolkách a ta chytrá mašina pozná i kde vás to bolí a ukazuje co zrovna masíruje. První masáž proběhla bez červených puntíků, za to dneska, první projížďka a z obyčejných puntíků, záda jako červenáček. Divný, že ta chytrá mašina masírovala hned úplně jinak, dávala ty štulce a válečkování prostě jinak než prvně. Když jsem skončil tak už svítila jen jedna řada na bederní páteři Říkám sestře jak jsem krásně zčervenal a ona na to „jasně voda z Jitřního pramene dělá svý, je mírně radioaktivní“.. Kulim oči a ptám se jak to ta mašina pozná, vždyť jsem vypil jen tři loky , ale to už se směje jak jsem ji skočil na špek. Prostě jsem jí to sežral i s navijákem. Po večeři ještě vyrážím na malý výšlap směrem k Peklu, koukám se jen tak kolem měsíc se kutálí do úplňku, ale vůně střemchy se asi nedočkám, na některých místech začínají bílé okvětní lístky zdobit kraj silnic a tak si přitahuji větev, abych si tu vůni připomenul. Vracím se na pokoj ani nejdu do ráchadel, když dneska na sucho, tak bez vody a spát se jde na cikána, žádné mytí, to nechám na zítra.
8.5. Ráno se klube z obláčků do nádherného dne, vždyť také máme svátek a slavnostní zahájení lázeňské sezóny k tomu. V půl desáté se hrnu na šlapeto a ejhle, sestřička ze skotáka hned mezi dveřma jestli jdu skotačit, že ten na dvojce není nic moc, že jen ty pravé a jedinečné trysky a ledově ledovou chrlí jen niagara zdejší. Uvádím vše na pravou míru, že napřed šlapeto a skoty až odpoledne. Chvilku kouká do not jestli nekecám a pak, když zjistí, že mám být oskotačen opět na „zastaralé“ technice tak mě nabízí, že hned po střídavé nožní koupeli si mě vezme do parády. Rád souhlasím, šup do naha a prostěradlo motám jako bederní pás. Hned se hlásím, jestli už viděli chlapa v minisukni, prý mně to sekne, ale vypadám prý  spíš jako eunuch z filmů o faraónech. Ach jo, ty ženský! Odšlapáno a hned do sprchy se hezky prohřát před tou kanonádou a šup už stojím před lafetama kanónů o jejichž ráži mně není nic známo, ale o jejich hrůze jsem napsal už pár vět. Opravdu, voda z niagary doopravdy bičuje tělo a studená mě hezky propíná, blahem teda u toho nechrochtám, ona studená a moje břicho je věru jedna z hrozných představ. Závěrečné točení a ledové osvěžení a mám to za sebou. Hezky brutální a to mě ještě šetřila, příště prý už hezky do plnejch a tak se mám na co těšit. Odcházím a zrovna od „hradu“ startuje zahajovací procesí dnešních slavností. Zůstávám stát mezi shlukujícíma se lidma a už se to vynořuje. V čele kráčí jesenické mažoretky, za nimi pán a zakladatel lázní spolu s rodinou, vše doprovázené řízným maršem kapely LŠU, která uzavírá procesí. Malá pauza a přesun aktérů na hlavní schodiště, focení se s „duchem času“, snad každý chce být zvěčněn s Priessnitzovou rodinou. Vše uspořádáno, kapela spouští další z maršů a mažoretky roztáčejí hůlky v přehlídce ladných pohybů. Jenomže já musím pryč, ne že by mě někdo vyháněl to ne, ale mám z toho divný pocit, divný mráz z toho po mně kráčí, jakoby vyvolávali duchy. Mažu pryč co mně nohy stačí a vylézám až na další bazénové cvičení, ale to už je po reji zahajovacího ceremoniálu, všude stánky jak o pouti, ale mně je o fuk. V bazénu jsou na nás připraveni a tak každý jeden přivazujeme odlehčovadlo kotníků a cvičení před obědem začíná. Je nás tam dneska nějak víc a tak není ani kolo, kolo mlýnský, ani spadla lžička. Po obědě balím hůlky a mažu směr svět. Jen tak jdu bez cíle po cestách, necestách co postrádají značení, ale co? Vždyť není kam zabloudit a časem na nějaké rozcestí stejně dorazím a taky jo, po dvou hodinách terénem se objevuje rozcestník a do lázní mám jen 4 kiláčky. Ještě ráchadla pro osvěžení, ale něco s nimi je, voda je „teplá“, obcházím je nejmíň osmkrát a stejně to ledový kroucení palců se nedostavuje. Pokojík, odložení hůlek a jdu se podívat co zbylo ze stánků. Zrovna včas, stíhám jednu z posledních klobásek na grilu, obkroužím malé kolečko a za chvíli večeře. Ještě, že jsem si dopřál. K večeři kuře s broskví a to by ještě šlo, ale jen s oblohou a žádná příloha, ani kousek chleba, divné. Po večeři mě lanaří kolega za kulturou, nechce se mně sice, ale jdem. Lidičky! Tady chcíp PES a musel to bejt velkej hafan. Kavárna v hlavní budově pro uzavřenou společnost a je tam zhasnuto, ani noha. V kongresovém centru je sice májová veselice, ale nějak bez šťávy, spíš truchlice a dost nóbl na můj šatník, v Muzeu se plouží pár lidu co už asi nesehnalo lístky, či co. Nejhorší je, že nikde nejsou skoro žádný lidi. Zanechávám tam kolegu a raději tvořím těchto pár řádků. Navíc je mi stejně nějak úplňkově, tudíž na nic a tak jsem rád, že žádný lidi nemusím.
9.5. Mžourám do volného dne, dneska ani brk, žádné procedury nejsou v rozpise a tak se chvíli rozhlížím do kraje a louskám pomyslný oříšek rosniččin o tom jak bude, neb okolí přes mlhavý závoj se rozkoukává. Nu  což, nasedám a už to valím směr Mechová jezírka. Jenže ouha! Silnice Jeseník – Rejvíz je uzavřena a jet to trasou přes Mikulovice, Zlaté Hory se mi nechce. Zaparkoval jsem a zrovna před mega cedulí na Ramzová a Šerák. Změna plánu a už si to valím jiným směrem. Parkuji pod lanovkou a nahoru se nechám vyvézt. Zrovna startují a tak jeden lístek za sto páďo a fronta na lyžařský vlek. Ještě do svetru a jsem na řadě. Sedačka se dává do pohybu a jen nepříjemné drncání přes kladky sloupů, ale jinak to jde, to je jen spíš takový divný pocit, proč narušují krásně plynulou jízdu polozasněného pacoše jesenického. Dole pode mnou se trousí lidičky a pěšmo zdolávají první část výstupu. Ani jsem se nevšiml jak vysoko a jak daleko mě to vyveze. Konečná vysedat a popojít na druhou část cesty. Tady se čas natahuje, protože přesedáme z dvojsedačky na jednomístnou dráhu. Leze to jako šnek, ale kdo si počká, a já si počkal. Sedím a jen se dívám. Místy ještě zbytky sněhu, suché ošvihané torza kmenů mezi těmi zelenými ošlehanými, ale živoucími kmeny smrků. Občas jeřáb, který teprve nesměle strká první zelené chocholky z bizarních tvarů větví. Je to takové zvláštní pozorovat krajinu jak se mění během jízdy po 1830 m délky lanovky, která se sápe do 1420 m n m. Smrky, pro představu značně zakrslé, se začínají mísit s kosodřevinou a je tu konec. Pár metrů kamenitou stezkou k chatě Jiřího, zvonička pro zbloudilé duše v této horské pustině, kterou jsem si zapomněl vyfotit. Někdo tahá za provaz a hlas zvonu prořezává témě posvátné ticho, mám takový pocit, že to hory nenechají jen tak, když si jen z rozmaru chce někdo zazvonit, ale proč malovat čerta na zeď. Chvilka pokoukání a dolů mažu po svých, směr Obří kameny a parkoviště. Lidičky to je sešup, to je padák. Samý výmol, strž, kořeny, kamení, zbytky sněhu, bahnité klouzání hezky, v úseku 2,5 kilometru, až k Obřím kamenům. Lezu, skáču, přeskakuju, jednou málem i padám,ale jen takový podkluz. Šermuju s hůlkama, které využíván ke kamzíkování, protože to se snad ani jinak nedá nazvat a krásně se tím bavím. Cestou potkávám pár lidiček v tom šíleném slalomu jak v potu tváře dobývají vrchol Šeráku, několik pár jich nechávám za sebou v šíleném sestupu blázna, který zapomněl, že mu není dvacet a jsem u kamenů. Vidím na ně z okna pokoje jako na zubaté hradby. Jsou to opravdu mohutné útvary co ční ze skal jako obří tesáky. Lezu na horu s snažím se najít okem lázně, ale počasí se zas zastřelo v mlžný opar a tak jen tuším, ale nevidím. Cesta, necesta pokračuje ve strmém spádu střechy ještě půl kilometru a je tady rozcestí na Ramzovou. Uhýbám tím směrem a cesta se trochu zklidňuje, vine se po vrstevnici a pak zase padá do údolí v souběhu Vražedného potoka, ale už to není ten krkolomný sešup první části. Potok čas od času tarasí mohutné protipovodňové hráze a v jedné chvíli je sveden do umělého koryta, zřejmě proto, aby každoročně nerval cestu, která ho v jedné části věrně kopíruje. Když nad tím tak přemýšlím, tak dlouhotrvající deště, nebo rychlé tání a ten spád potoka, tak to musí být normální maskr, ani nemám chuť se do toho přimotat. V závěru je pomník na nějaké události roku 1920 a poslední povodně a pak cesta opouští vodu zdejší a dál se točí po vrstevnici  V koutku oplocenky vidím dva přicmrndlé modříny a teď teprve si uvědomuji, že tu nikde žádné vzrostlé ani malé nejsou, inu hory. Sejně je to zajímavé, napřed se koukáš jak vegetace cestou k vrcholu mizí a pak najednou při sestupu se dostáváš zpět k obrům a velikánům nádherných bučin a ztepilých smrků.
10.5. Tak a je po ftákách, dopisuji dějiství uplynulých dvou dní a najednou mi počítač dává sbohem. Padá do hlubin zapomnění a s ním celé moje dílo. Ráno začalo poměrně dobře, jen šlapeto a volno. Nikam se nehrnu jsem jakýsi dobytý po včerejším sestupu z Šeráku. Odpoledne se chystám na Medvědí kámen, ale potkávám Krakena a nechávám se ukecatna společný výlet. Nechce se mi, znám ještě z loňska tu dýchavičnost, ale jdeme. U Priessnitzova pramene to vzdávám a velím k návratu. Ještě ráchadla a večeře. Po večeři lahodná masáž v křesle. Pak jen malý výšlap po okolí a procedura s názvem spánek.
11.5. Hupky šupky, joga a její další díl. Cvičitelka se snaží, je nás hodně, ale všichni jsou nacpaní vzadu. Já ne, já mám svoje vyležené místo již z loňska. Nevydržela chuděra a musela se na nás rozčílit. Pár vztahovačných osob přešupuje žíněnky a šup je tady konec. Nelením, převlíkám se a ženu si to na fototerapii, mám tam načatou knihu o Kryštofovi Kolumbovi, moc pěkně rozebraná osobnost. Pak hned na moje oblíbené šlapeto, oběd a po obědě k panu primáři. Pan primář je se mnou spokojen a já také. Poslední dnešní procedura je navoněné poleženíčko v kalmonalové lázni a pro dnešek konec procedur. Jenomže jich bylo dnes nějak víc a dlouho. Nestačil jsem odvézt noťas k počítačovému doktorovi a tak to musím nechat na příští den. Po večeři ještě do ráchadel tak jako každý den a malý okruh 5 kilometrů. Vracím se skoro za tmy tak jen tradá do pelíšku a dobrou.
12.5. Jasno, ale ledové chladno nás vítá do nového dne. Mám čas až do půl jedenácté  a tak sedlám po snídani oře a jedu s noťasem do opravy. Nechávám to tam s tím, že do toho starého křápu hodlám investovat maximálně 500, jinak nic. Nechávám tam zálohu, šéf je někde mimo a tak slečna neví kdy to bude a jestli to bude. Domlouvám se, že zaskočím zítra odpoledne. Vracím se na fototerapii k rozečtené knížce. Dvacet minut mžourání z řádků do osvětlení je pryč než řekneš švec a jde se plavat. V mezipauze se stavím na kávě a jak tak koukám co se děje "vidím ducha". Teda osobu zahalenou do prostěradla jak přechází hlavní dvoranou. Co to, mám snad halušky, nebo vlčí mhu? Kdeže asi za deset minut se zjevení opakuje v druhém směru. Ještě že nekvílí a není půlnoc. Dorážím kávu a směr bazén. Jsem tam sám mezi ženami. Já, růže mezi trním. Čeká nás klasika ve smyslu cvičme v rytme a po obědě mě čeká moje nejoblíbenější disciplína SKOT. Přicházím a sestra hned "jdete si zašlapat" já že ne, že jdu na skota a ona tak soucitně "ale copak to už šlapání nevynáší?" Říkám jí, že je to bída, že teď raději skotačím. Praví: "tak pojďte Petráčku ať vás mám z krku". Já zase jen zlehka, že kdybych věděl, že je tam ona, tak si nechám přeprogramovat procedury. Smějeme se oba a jdu na to. Šetří mě, to znamená, že šetří studenou. Děkuji, že mě to nechala přežít a ona zase co prý tady s nebožtíkem. Tak příště naschle a padám. Odpoledne ženu moji prďolu (Fiat UNO) do města co počítač a ono nic. Omlouvají se, že měli fofr, že v jedné velké firmě klekly počítače. No nic, zítra je také den. Po večeři jdu kam mě nohy nesou a oči vedou a zase končím u Polského pramene. To místo mě fascinuje a přitahuje jak mucholapka. Sedím a čekám na tmu. Jenomže zima mě vyhání a tak štráduju do ráchadel a dom. Cestou potkávám kolegu jak bloumá od hospůdky k hospůdce a nemůže se chytit.Ukecává mě na kafe do Silesie, ale je tam plno a tak nás jeho neklid táhne do Pekla, což je hospoda asi kilometr v lesích. Přicházíme tam ve tři čtvrti na devět a to už skoro zavírají. On stihne pivo, já kafe a jdeme už za tmy lesní pěšinou. Na pokoji kecáme do půl noci. Nebude se mi chtít vstávat, ne, ne, né.
13.5. Je to tak, nechtěla jsem musela jsem. Vstávat a cvičit, joga volá, pak za rozečtenou knížkou do podkrovní místnosti a pivní koupel v calmonalu a pro dnešek padla. Jedu si pro noťas a to co jsem očekával se stalo skutečností. Mám jen hromádku počítačového šrotu a zazálohované data. Suma sumárum 530,- Kč. Tak a je po zpravodajství. Večer beru hole  a zase kráčím nevím kam. Uhýbám hned za IC na lesní pěšinu a v hlavě se mi rodí cíl, červený buk. Z loˇnska mám doma, ale všechny nevydržely. Strouhu kde jsem si je vloni vyrýpl celou vyčistili a tak musím hledat jinde. Inu kdo hledá najde. Hned na okraji zapomenuté louky pod živým plotem ze smrčků. Tak kluci, pojedete se mnou. Zahýbám ze značené cesty a nořím se do šera lesa. Hole zase osvědčují svoji kvalitu a já bez námahy stoupám mezi hradbou vzrostlých stromů. Když tu najednou - LAVINA - ne však jen tak ledajaká! Kamenná. Šutry, balvany. Kamení pokrývá celý svah a z mezer vyrůstají stromy. Je to úchvatný pohled na to kamenné lavinové pole. Škoda, že nemám foťák, tak příště. Balím to a šinu se do ráchadel, dneska je zase hnusně ledová voda, brrr dvě kolečka, víc toho nezvládám a mám toho dost. Cestou u Beka potkávám opět kolegu bloumajícího a hledajícího nějaké rozptýlení. V Zimní zahradě nehrají celý týden a do Muzea nestihl rezervaci. Dávám si s ním kafe u Beka a jdu na pokoj. Vrací se chvíli za mnou a nabručeně vypráví jak nikde nejsou lidi, ani na Hradě se netancuje.
14.5. Den jak vymalovaný, ale studený jako led. 7:20 mám nástup u lázeňského psychologa a tak žádné otálení. Klasika dotazníků, prý v pořádku a za chvíli jsem pryč.Je fakt, že jsem musel chvíli čekat a jak tam tak stojím přichází a prochází kolem PÁVICE. Sotva vyšla z poza rohu mám jasno! Namyšlená nanda. Nevím jestli jsem byl alespoň vzduch když kolem mě prošla a v tom z druhé strany chlap. Šlo snad jen o zlomek vteřiny a já hned věděl, že něco bude. Vysekl jí jakousi holubičku s poklonou, ale to už jsem se šklebil. přišel a povídá, "ta by potřebovala na čuňu". Vystihl to opravdu znamenitě. Mám nějaký den blbec. Pospíchám na skot a jsem tam o půl hodiny dřív. Šikuji se na jedničku a v tom se mě ptá paní, kde je koupel na jedničce. Ukazuji kam má jít a říkám si blbost, vždyť nemůžu jít na skota tam co má paní vanu. Je to tak, jdu na dvojku. Skot v poho, jen trochu víc studené, ale to je fajn. Kdeže jsou ty časy když jsem řičel jako buvol. Vylézám a jdu na kávu. Za chvíli kolem mě hafo bab. Aby řeč nestála tak jim vyprávím o osobě v prostěradle, o duchu co se zde přes den promenádoval a oni mi nevěří, myslí, že si z nich dělám blázny. Nechávám je při tom a jdu na fototerapii. Další fo pa dnešního dne. Nemám tam co dělat. V rozpise jsem až na zítra. Když to po chvíli sestřička zjistí jen mě na to taktně upozorní a nechává mě osvítit.Omlouvám se s tím aby mě škrtla za zítřek, ale nechce ani slyšet a já jsem rád, protože ta kniha je vážně zajímavá.
Ženský sedí tak jak jsem je tam zanechal a brebentí jedna přes druhou, že už tady šel. Vyjeveně koukám a neví co, ani kdo. No pacoš v prostěradle přeci, šel z dvojky na jedničku. Co tam dělá, když jsou na jedničce ženy? Posílám je na výzvědy, ale nechtějí jít. V tom se otevřou dveře a duch zahalený v prostěradlo si to žene zpět. Ztichlá hala je jako u vytržení. Povídání pokračuje a místní paní z Jeseníků, která má světe div se lázně ambulantně se mi ptá jak je to s těmi cedulkami. Nevím o co gou, ale pprý to funguje tak, že na dveře pokoje se dávají cedulky kde kdo a koho shání na sex. Nevěřícně kroutíme hlavou co to je za blbost no a asi bych to nebyl já, kdybych to neokomentoval slovy:"MUSÍM JÍT, MUSÍM ZKONTROLOVAT JESTLI MI TO NĚKDO NESTRHL". To už k nám čučí celé lázně a musíme se uklidňovat. Před obědem ještě plavání a zase sranda. Narazil jsem tam na sestry (vymaštěný) Jednu jsem tu potkal v loni, ale lidi, ty ženský nezavřely klapačku. Přidávám se s pár hláškama. Mrtvej je celej bazén, ale cvičíme statečně. Po obědě jdu prvně na klasickou masáž a můžu říct, že pěkný, hezky si se mnou pohrála. Moc fajn. No a pak už jen časová smyčka, pochod, ráchadla.
15.5.Tak a máme tady Žofii a půlku měsíce fuč. Další díl jógy, tentokrát s namluvenou skladbou zřejmě od naší paní cvičitelky. Tak zavíráme na povel oči a cvičíme podle mluveného slova. Smažím se, fakt, že jo a najednou mě kdosi, teda onauprvuje ruce a pak mě kolenama rovná záda "potvora jedna" míněno v to dobrém. Chodí mezi námi a opravuje chyby. Kdo má zájem CD je k zakoupení na recepci a je konec. To to uteklo. Odcházím na fototerapii za Kolumbem a pak hned na šlapeto a tam zase moje stará známá a chlapů v čekárně. Měla drobet fofr naložit ty fotry  do vany. Tomu to, tomu ono, prostě šrumec. Napouštím si vaničky, zapínám budíka a šlapu. Končím, usušit nohy a tradá pro kartu. Diví se, že jsem hotový, tak nelením a vysvětluji, že samoobsluhu mám nejraději. Příjemný personál, hezká ženská a samoobsluha to mám nejraději. Poplácává mi po ramenou a slibuje, jen se těšte, já vám nezůstanu nic dlužna. Inu už se těším. Po obědě malá procházka a ráchadla a pak parkuji na kávu. Nesu si kávu, potkám svoji sestřičku, odnáším skleničku, křižuje mi cestičku, jdu zpátky k východu, zase. To už na mě volá "ještě jednou a jdem na pivo". Melu něco o kočce přes cestu a ještě štěstí, že není černá, že mám za celý den i tak smůly dost. Po večři zase ven a v hlavě se mi honí filosofické myšlení o člověku a jeho ceně. Přes všechny trudomyslné myšlenky docházím k závěru, že člověk má cenu leda kdaž jde prodat. Jednou o tom možná napíšu, teď ne, teď jsem v lázních, kde se léčí.
16.5.Žofinka se nám trochu opozdila a tak se nám počůrala až o den později. Po snídani na skota, přichází nějaká nová, tu jsem tady ještě neviděl, s otázkou co to bude? Říkám, že hledám zakletou hydru. Nevěřícně kroutí hlavou. Co že? No hydru hledám, máte tady napsáno na dveřích hydroterapie, tak koukám kde je. Kouká do not a říká a hned a hele, vy máte skota, že jo? Tak tu teplou hydru vám moc ukazovat nebudu. Ptám se jestli bude studená jako bonus a byla. Vůbec mě nešetřila, ale byl jsem statečný. Prší a já jsem unavený, moc unavený. Jdu se do oběda pelešit. Po obědě mě ukecává Krakenek, že potřebuje odvézt za ženskejma na Kovárnu. Tak šup ať jsem zpět. Jdu na poobědní kávu a jen tak pozoruji cvrkot. Polský cyklistický zájezd. Všude samá polština. Před večeří jdu na ráchadla, pak malou kolonádu a potom hurá do lesů. Kolega mě přemlouvá na tanyny, zarezervoval stůl, ale já mám těžký den a po lidech netoužím.
17.5. Krásný, slunečný a teplý den, první od mého nástupu. Po snídani rovnou šlapeto, pak kávička a výlet před obědem. Kráčím si s očima do kořán a najednou jakoby ta melencholie 14 dní byla ta tam. Snad jen její zbytky v podobě chmýří pampelišek, které při mém příjezdu barvily zlatě louky kolem. Už vím čím to bylo jiné. Melancholické blues vrcholků hor v závěsu oparu a mraků. První sluníčko a smutek je ta tam. Jakoby dohrála smutná píseň. První den co mi není ouvej. Z vycházky už snad tradiční ceremoniál ráchadel a  oběd už čeká. Na to, že je neděle mám nezvykle procedur. Po obědě si to šinu do vany na nové budově. Je to zajímavé, že se jen tak jeden válí ve vaně až se z toho jeden unaví. Večerem zase po neznačených cestách, jen tak bez řádu a ejhle! Mohutné jehlancovité hřbety skal vystupují z šera lesa. Už  asi znám původ laviny kamení. Vždyť je to celé rozeklané na sopadnutí. Stačí BUM s lsvins ksmení se díky zvětrávání  rozběhne po stráni. Tak badateli, konec procházky, pokojíček volá a tma je jako v pytli.
18.5. Krása včerejšího dne se strácí kdesi v pošmournu, že by se jim rozbila rosnička? No neprší a to je hlavní. Střídavě smáčím nohy v teplé a studené a hr na fototerapii. Kolumba mi zbývají už jen tři kapitoly. Skvělé rozebrání člověka, fakt. Z podkroví rovnou do přízemí na fotoléčku. Budou opravovat pouze pravé rameno co po zásahu mého břicha ledovou rukou nějak vypadlo až v něm praskla chrupavka. Mokro a zapnutí přístroje mě málem přivodilo šok. Ne neprobíjí to, jen takové divné zaškubnutí asi jako když máte pod mokrým tričkem žábu. Fuj to jsem se lekl. Odpoledne masáž, ale u jiné paní. Nelíbí se jí moje křivice a hrbice. Narovnejte se chlape, kdo se má koukat na zříceninu.Snažím se s výsledkem, že masíruje i horší zříceniny. Napřed v sedě, pak v leže. Vypadá to jakoby jí mezi prsty probíhal klavírní koncert po všech svalových klávesách. Po večeři procházka, jen takové malé procitnutí před spaním.
19.5. Prší, prší jen se leje a jak. Upaluji na jógu. Dnes nám servíruje krokodýlí polohy, i když je pravdou, že jsme vyšli ze zajíce. Sestava je trochu nervozní, protože se couráme, ale nakonec to jde. Priessnitzova přírodní sprcha sílí. Přebíhám na pokoj, převlíkám se, beru zimní bundu a hurá do víru procedur. Fototerapie je přímo skvostná, umělé sluníčko a déšť do parapetů a oken pátého patra. Taková malá  symfonie duhy, takové té vnitřní spokojenosti. Do oběda ještě bazén. Hezky se protáhnout pod vodou, inu tady je voda všude. Odpoledne elektroléčba, ale to už se nelekám, to už jsem king. Ať si klidně i kváká, mně to nevadí. Přístroj je naladěn jen na 12, jiní to prý snášejí na 20. No a teď hurá do města. Pro věci, které zahánějí můj hlad. ono to tady oproti loňsku nějak ubylo z talířů. Večer je po dešti a tak vyrážím na jednu z nejkrásnějších vycházek od začátku pobytu.Přes dětské hřiště a ráchadla k Plskému prameni. Všechno kolem je tak krásně svěží, že se mi ani nechce odejít. Vždyť kdo by se taky rád loučil s takovou krásou.
20.5. Počasí jako na houpačce. Kopce jsou ještě v oparu, ale teplo se už pomalu chystá. Tak honem na Jógu, ale tam nás čeká záskok. Ne že by se necvičilo, ale naní to prostě ono. Jiné, jakoby rychlejší tempo na mě dělá dojem honem, honem ať to máme za sebou. Nakonec se ukazuje, že jsme o pět minut přetáhli. Tak a teď na šlapeto a hned na fototerapii. Myslel jsem, že tam dnes dočtu knížku, ale paní co tam přišla si chce povídat a tak se nemohu soustředit. Povídá, vyptává, povídá, vyptává. Jsem rá, že je půl hodina pryč a frčím na elektroléčbu. Přístroj se dávno zastavil, cink a sestra nikde. Slyším nějaké šprechtění a tak si chvilku poležím než jsem odpojen. Odpoledne beru hole a nevázán žádnou z procedur vyrážím na tříhodinovou túru. Dneska jsem lovec kilometrů. Přicházím drobet dobitý, ale kolega už má opět zamluvený stůl na tanyny. Tentokrát jsou pozvány i ženy a to ta "moje" co s nimi sedím u stolu. Neumím tančit, ale jdu. Provedu je, však oni mi v ruce nezůstanou. Celkem nás tam bylo asi 15 a kapela na sál s kapacitou 80 sedících diváků. Končí se ve 22 hodin. Další štace je disko na hradě, ale to už je kapitola psána beze mě. Já už si vytrpěl dost.
21.5. Meteorologové nám slibují 30 ve stínu, tak do toho. Začínám až po obědě elektroléčbou, jde to jako po drátkách, no bodeť ne, když jsem připojen na elektriku. Po odpojení na šlapeto. Pak hurá do IC podívat se na internet. Nikdo nepíše, to je novina. Koukám na počasí a zase se má kazit. Cestou do bazénu potkávám sestřičkua tak se hned připomínám na odpolení skotačení.  Prý ji nějaký pacoš plácl po zadku a tak mu "osladila" skota. Kroutil se prý jako divý. Asi upozornění, že se mám chovat slušně, ale to mě přeci připomínat nemusí. V bazénu je nás jen 12 a tak se dobře cvičí, každý má dost místa. Nesmíme dnes povídat ani si dělat prdelky, sestřička hned vrčí ze břehu. Hned jsme zticha, že by byl slišet špendlík uprostřed šplouchání. Odpolední skoty to je radost a potěšení. Fakt to umí. Hlásím, že si budu stěžovat, že studená není dost studená a tak to do mě pere hlava nehlava, ale kdeže hezky kousek po kousku mě proudy vody rozebírají jcelé tělo. Jsem dnes její poslední pacoš a je ráda, že jde domů. Ani se jí nedivím. Čas na vycházku nula a tak jedu do města podívat se směr Rejvíz, jestli už je silnice průjezdná a ono jo. Cestou zpět kupuji proviant a po večeři do lesů za krásou ticha. Ne ne lidičky, já se sem nepřijel ani zamilovat, ani odmilovat. Já sem přijel zamilovaný a zamilovaný budu odjíždět.
22.5. Počasí se zase chumlá k horšímu. Po joze si kráčím na kávu a hned první nemilé překvapení, zdražili nám kafe, z 20 na 25. Prý befel z vyšších míst. Po klábosení u kávy směr 5 patro. Sestřička ukládá pacoše k elektronickému spánku a tak si zapínám panel a hned druhé nemilé překvapení. Knihu kterou jsem měl rozečtenou a zbývalo mně 10 stran si už nedočtu, je fuč. Škoda. Sestřička nakukuje a ani se nezlobí za tu moji samoobsluhu, nebo to na ní alespoň není znát.Přesunuji se na poslední elektroléčbu a pak do IC na internet, kde mě čeká další překvapení v podobě ZAVŘENO. Kašlu na všechno a jdu se těšit na oběd, který je jako vždy výborný, ale dětský a pak zase hurá do víru lázeňského dění. Před masáží mám čas akorát tak na ráchadla. Do čekárny nakukuje "moje nevrlita" (sestra od skoťáků)s tím, že masérka mě dnes nechce. Šklebím se na ni a ona na mě a masérka ve dveřích. Vstávám a hned se k ní hrnu s tím, že dnes je změna, ať se kouká svléknout do půl těla, že dnes masíruje pacoš a to už se smějí obě, ale na řadě jsem já. Prý příště. Jde jí to celkem fajn. Plkáme a kecáme a probíráme celý svět až jsme se dostali na koncert Plíhal, kde byl i jeden z veršů: "Dnes přijímám kondolence, neb mi prasknul kondom v Lence" Dobírám si jí, že ještě maká, že mohla ulovit nějakého milionáře s úmrtním listem v kapse. Kdybych prý nějakého potkal mám ho poslat. S tím úmrťákem v kapse už jich viděla dost, ale bez milionů a to už masíruje 10 let. Děkuji za masáž a jdu na odporně drahé kafe. Cvilku klábosím se známými a jdu na internet. Zas prší jako blázen. Ještě odpověďět Italům a jdu se poflakovat. Bouřka a vítr mi vzala vítr z plachet a kolega mě zase lanaří na tancovačku. Cha chá, na to už mu nenaletím.
23.5. Vyjasnilo se, ale je zima. půlka lázní jede na Rejvíz na otevírání Mechového jezírka, ale mně se nechce. Jdu na skota a už ode dveří halekám, že jedno skotačivé dítě se hlásí. Z kabinky vykukje chlap asi aby se podíval co jde za exota. Sestra taky kouká udiveně a tak se opravuji, že dítě už ne, ale skotačit jo. Asi za snahu o for mě dává nahřát do infrasauny. Teplota 80 a na 20 minut.  Leje ze mě jako z vodovodu a pak před lafety vodních děl. Dokonáno a tak se jedu před obědem mrknout do města po něčem dom. krom skleněné spermie se mi nic nehodí a tak nakupuji proviant a po obědě vyrážím směr Javorník, Račí údolí, Čertova kazatelna a Rychlebský hrad, teda co po něm zbylo. Parkuji hned kousek od bývalé tančírny, teda toho co z ní ještě zbylo. Nevím kde a kdy jsem se v tomhle kraji motal ale jen mě překvapilo jak to schátralo od doby co jsem to naposledy viděl. Jenomže já tu nikdy nebyl. Ny vyhlídku je pěkný krpál, ale výhled je tu nádherný. Na cestu ke zřícenině se ptám lidí co jsem potkal. Tak malebný kout, to se prostě musí vidět. Jsem tu sám a tak si to prostě užívám. Cesta na zpět vede údolím podél potoka, auto, cesta zpět, ráchadla, večeře. Po večeři malá procházka do Pekla na topinky, takové malé pohlazení chuťových buněk. Pak zpátky k ráchadlům a na kávu k Bekovi. Tam mě odchytily děvčata od stolu, že se loučí a že touží po mé společnosti. Tak sedíme a kecáme, smějeme se a já přidávám vtip o Pepíčkovi, po kterých padjí pomalu pod stůl. Ještě zítra u snídaně a brňandy jsou pryč.
24.5. Při snídani dávám ženským takovou dětskou frkačku. Viděl jsem ji v obchodě a věděl jsem, že ji nutně potřebuji, protože je to nejsenzačnější věc na světě a taky hned po snídani jdou frkat před barák k úžasu maminek a tatínků s dětmi. Pak šlapeto a kávu. Dopoledne plyne v poklidu a po obědě do vany na kalmonal. Dvacet minut v blažené pitomosti s pěnou jak obláčky. Beru hůlky a vzhůru do kopců jen na malou túru před masážním křeslem, ale to jsem si dal. Nějak jsem se zatoulal a pak to švihám cestou necestou abych stihl masáž včas. Mám to tip ťop. Nohy dnes skoro nesloží tak ještě ledové osvěžení ráchadel a do hajan.
25.5. Pondělní joga je tu hned po snídani. Žádné ulejvání s hudbou, ale půl hodiny nádechů a výdechů až z toho loupe v kostech. Nějak mi to nejde asi ten včerejší pochod. Na fototerapii si mžourám mezi řádky novin do světla a padá na mě taková únava, že mám co dělat abych neusnul.  Pak kávička a pozorování cvrkotu pacošů odkud se odebírám na skota. Hurá, moje skotačivá nevrlita. Lidi být závody ve skotačení tak tady ta paní přiveze zlatou medaili. žádné zdržování a honem na kontrolu k panu primáři. Jako vždy v pohodě, ale přesto dostávám dobrou radu. "Klidně jim složte svoji práci k nohám, ne hoďte, ale složte. Vaše zdraví za to stojí, to mi věřte". Věřím. Odpoledne nevím co s časem a tak se jdu projít "Muzikantskou stezkou" do Jeseníku. Cestou si dávám zmrzlinu a pomalu se vracím na večeři. Ještě se donutím k ráchadlům a pak uléhám k lázeňskému spánku.
26.5. Úterní ráno jak malované, ptáci se venku bouří a nedají mi dospat. Hezky do šlapeta k několikaminutové kreaci z teplé do studené. Pak se nechán vyvézt do pátého patra na fototerapii, kde listuji Květy z 25 týdne roku 2008. Samé zajímavé noviky. Pak si dávám kafe v dením báru a tam se na mě lepí jedno z dvočat. Má dceru kousek od nás a tak vyzvídá jak to tam mám daleko, že tam jede na celý měsíc, jestli bych mohl přiject na kafe, teda jen když nebudu mít doma zle. Kdo ví co bude. Po kafču rozplavba v bazénu a pak vana s karamelem jak tady pacoši nazývají kalmonal. Připadám si tam jako nějakej svatej co si tam pluje na obláčku a okolo něj občas prolétne anděl jestli je všechno jak má být, jestli není potřeba ten obláček protřepat, ale nenechte se mýlit. ta idilka trvá jen 20 minut. Pak balím pár věcí včetně špíny. Informuji kolegu z pokoje a vyrážím na otočku domů vyspat se ve své vlastní posteli. Cesta uprašuje jeko když máslo ukrajuje. Trochu to vázne v Praze, ale jinak pohoda, až pár kiláčků před barákem kapky deště a domů dojíždím v rodící se práskačce. Uvítací ceremoniál, čaj a trocha klábosení a krátká noc je za mnou.
27.5. Vracíme se ve dvou a ani jsem nepřišel o žádnou z procedur, jenomže to už je včechno úplně jinak a to by bylo na jiné povídání, na úplně nové Postřehy. Sluníčko se koulí a koulelo, až se dokoulelo. Inu každá píseň jednou končí, tak snad.......
návštěvníků stránky
celkem20 633
tento týden13
dnes1