Svet-Stranek.cz
JEN - TAK
Jiří Petráček

Petráčkovo pohádkování:JEN - TAK

Petráčkovo pohádkování

Vždy když mi bylo těžko pomohla pohádka. Jako malému mně je doma čítávali, jako větší jsem je četl sám a jako starý jsem je začal psát. Jen tak, pro radost, pro odreagování, pro pár známých, pro rodinu. Ne, nemám ambice trumfnout paní Boženu Němcovou ani nejsem jeden z bratří Grimmů. Prostě se jen tak dívám, vždyť život není jen horor, život je i pohádka a tak to má být.

Tetička Frýda 

Tetička Frýda byla na první pohled docela obyčejná stará dáma, která se od jara do podzimu věnovala své zahrádce a rozkvetlým muškátům. Sotva se ale začaly blížit podzimní plískanice a první mrazíky začaly sužovat okolí, uklidila zahrádku, kytičky dala spát, vzala svoji kouzelnou hůl a vyrazila do světa na předzimní kontrolu. Plískanice neplískanice, bahno nebahno štrádovala vesele světem a dívala se přírodě pod pokličku. Tu nakoukla do spíže a hned přičarovala víc zásob, aby zvířátka nestrádala hlady, tu nakoukla do světničky a přičarovala zásoby tepla na zimu. Takhle chodila rok co rok a hned za zády jí chodila Zima. Jednou si vykročila na svoji pravidelnou obchůzku, když tu zakopla o bludný kořen. To by samo o sobě nebylo tak nejhorší, ale jak tak zakopla, upadla jí kouzelná hůl do podzimní louže a na to Zima čekala. Hned fííí a hůlka zamrzla tetičce Frýdě do ledu, navíc jak zakopla o bludný kořen, ani nevěděla kde je a jak se vrátit domů. Nu což, povzdechla si a zavolala vítr, aby jí pomohl rozfoukat led na louži a její hůlku vysvobodil. Jenomže zapomněla, že všechny teplé vánky a větry odlétly do teplých krajů a tady zůstal jen severák, posluhovač zimní královny. Hned přiletěl a přefoukal louži, že se blýskala jako zrcadlo. Zima měla radost, jak všem bude teď těžko a mnula si své ledové ruce a tančila ejchuchů, až z toho mráz začal malovat na okna. Tetička zůstala u louže stát jako zkoprnělá, to jsem to vymňoukla, já bába stará, co si teď bez mojí pomoci kytičky, broučci a zvířátka počnou? Jak tam tak postává, jako hromádka neštěstí jde okolo rybář, co sekal díru do ledu, aby rybám otevřel ledové okno, vidí tetičku, jak běduje a lamentuje a hned se ptá, jestli jí může nějak pomoci. To asi nepůjde synáčku, to je tak trochu pohádkový problém a ty už asi na pohádky nevěříš a vypráví mu svůj příběh. Jak to slyšel, hned se směje a říká: jakpak by ne babičko, zrovna ráno jsem četl jednu pohádku naší Marjánce, než jsem šel na rybník otevírat rybkám okno, aby se mohly lépe nadechnout pod tím ledovým krunýřem. Nerozmýšlel se ani chvilku, vzal sekeru a mocnou ranou roztříštil to ledové zrcadlo na tisíc střepů. Teta Frýda vzala hůl, poděkovala a rozplynula se jak obláček. V tu chvíli se ozvala rána, jako když pukne mocný strom mrazem, ale to jen Zima pukla vzteky. To jsou věci divil se rybář a pospíchal domů, aby se pochlubil s novou pohádkou

 

Jak Jaroslav Král ke štěstí přišel.

Každý z nás se nějak jmenuje, třeba Anežka Česká, nebo Jaroslav Král, nebo třeba Pepa Novák. Zatímco Anežka je ještě malé děvče, které ještě ani neví, jak by měl její princ vypadat.  Pepíček je tak trochu sprosťák v první třídě a paní učitelka se ho bojí vyvolat a na něco se ho zeptat, protože jeho nejslušnější slovo je hovňousek. To Jaroslav Král, ten už dávno odrostl dětským hrám, školu vychodil na výbornou, učení mu nedělalo potíže a tak si po vyučení ještě přidělal střední školu. Byl to chlapec šikovný a ke každé práci se uměl postavit a na co sáhl, všechno se mu dařilo, jen na tom světě zůstal sám. Rodiče už dávno neměl, jen taková chaloupka mu po nich zbyla a stará škodovka. Čas utíkal jako voda, z mládence vyrostl chlap statný jako dub. Pracovitý, ale  pro práci se zapomněl i oženit. Jednoho dne se stalo, že dostal v práci výpověď.  Nu co naplat, jiná práce zatím nebyla a tak se vydal na úřad práce. No nedivte se, tam končí skoro každý nezaměstnaný.  Jaroslav přišel, hezky pozdravil, říká té slečně, co seděla za pultíkem, co se mu přihodilo a začal vyplňovat všechny ty dokumenty, co na něho navalili. Slečna si pozorně všechno přečetla a říká: „Pane Král, já bych pro vás jednu práci měla. Jste první, který má všechny požadované předpoklady, abyste mohl práci vykonávat. Jen adresa je trochu nejasná, ale jasně se zde píše, že se hledá král. Tak tady to máte a s pánem bohem“. Rozloučila se s ním ta slečna a zmizela jako duch za zavřeným okýnkem. Jaroslav si přečetl adresu, ale dvakrát moudrý z ní nebyl. Ono taky za ostrou zatáčkou odstavte vozidlo vedle příkopu, přelezte svodidla, přeskočte potok a za čtvrtým stromem, z leva odbočte vpravo a zvoňte. No z toho by byl jeden tumpachovatej, no řekněte sami. Jaroslav přijel domů a ta adresa mu nedala spát. Přemýšlel o ní celý den a celou noc. Ráno naskočil do svého automobilu a jel na projížďku okolí. Kde byla zatáčka, nebyly svodidla, kde byly i svodidla, nebyl potok a tak to šlo celý týden. Už projel všechny vesnice po okolí, už zbývala jen ta za humny.  Moc se mu tam nechtělo, cesta byla zablácená a samá díra, ale nakonec jel. Chvíli z vršku, chvíli do vršku a uprostřed kopce auto samo zastavilo, no úplně normálně mu chcíplo a zrovna v zatáčce vedle svodidel. Vyleze, kouká do motoru, co se děje a pak nevěřícně kouká, zatáčka, svodidla, potok i stromů pár. Nelení, přeleze svodidla, přeskočí potok a za čtvrtým stromem z leva je vpravo suk a na něm napsáno zvoňte.  Zazvonil a v tom se začaly dít podivné věci. Okolí zahalila mlha, až se mu z toho hlava zatočila a najednou stál u brány a už mu jdou otevřít a hned se ptají, co ho k nim přivádí. Vyndavá z kapsy doporučení úřadu práce a podává jim papíry, jestli je tady správně.. Chvíli do nich koukají a začínají se klanět a dobrý den pane králi. Který vy jste a on neví, co chtějí. No jaké je vaše jméno pane králi a on odpovídá Jaroslav, oni zase kolikátý? Jak kolikátý? Táta byl Jaroslav, děda a praděda taky tak jak kolikátý? Je z toho celý vyjevený, vedou ho někam, ani neví kam a nic nechápe. Přivedou ho do sálu, kde jsou samí královi rádci, ptají se a vyzvídají a za kolik peněz by byl ochoten jejich nabídku k panování přijmout. To ho trochu zaskočilo, ale hned počítá. Je to sem kousek tak aby bylo na benzín, na inkaso, a na živobytí. Suma sumárum se k nějaké té tisícovce dostal. Plácli si a hned ho jdou vystavovat na balkon lidem na obdiv. Lidi volají hurá, sláva vivat, ať žije král Jaroslav třetí a jde se dál, prý mu představí královnu, jeho nastávající choť, ale to už couvá, ne, ne, kdepak já a ženit. To z toho kralování nic nebude. Jenže jak mu ukázali podepsanou smlouvu a chtě nechtě musel za nastávající královnou, ve které poznal tu slečnu z úřadu práce, už se tolik necukal. No a víte vy, jak to dopadlo? Vrátil se domů……………………………., ale jen proto, aby se mohl vrátit. Nikoho neměl a tak taky nikomu nebude chybět. Prodal domek i tu starou škodovku a vrátil se do pohádky a žil tam šťastně se svojí královnou, a jestli neumřeli…. kdo ví!

Vodnické trápení

 

Jen kousek od lidských obydlí se nacházel lesní rybníček maličký jak loužička. Voda v něm byla čistá a teploučká jako čajíček, rybí potěr se vyvaloval na sluníčku, až to vypadalo, že stačí jen naběračka a můžete nabírat rybí polévku. Lidé co se o něho starali, hezky uklidily hráze a tak to kolem vypadalo jak v kouzelné zahrádce. Jen vrba chyběla, aby se tam mohl nalákat vodník k nastěhování, jenomže než naroste do ladovských tvarů tak by uteklo spoustu let a to se nikomu nechtělo čekat, navíc nešel vypustit a tak se nemohl vodník ani posadit na čep výpusti. Prostě smůla, když si nemá vodník kam v klidu sednout, aby si tam vykouřil svoji dýmku, tak se prostě nenastěhuje, i kdyby měl zlaté bydleníčko. Tak to šlo rok za rokem, kolem vody posedávali rybáři, smutně koukali na splávky v naději, že jim tam pro legraci pověsí vodník na háček starou botu a ono nic. Nejvýš mrak pulců se po jaru šklebil v roztodivném plaveckém sdružení žabí žoužele. Jednou si jakýsi rozmazlený rybář přinesl z rozmaru k vodě židli, takovou pěknou dřevěnou tonetku, aby si při tom rybaření udělal pohodlí a pak to začlo. Ve vodě se napřed usadil takový divný pulec jakýsi, takový přerostlý žabák škaredý. Ti co ho viděli, začali mít strach k rybníku chodit, že prý se tam dějí prapodivné věci. Ať přes den rybáři dali židli, kam chtěli, ráno byla vždy v koutku, kde byla lávka přes vyschlou strouhu, která v deštích vodu přiváděla. Dohadovali se všelijak, kdože takhle lumpačí a dává židli do místa, kde se nedá chytat, co je v tom za čertovinu a ona v tom je vodníkovina. Jednou šel okolo takový cápek, co pošilhával po vymoženostech civilizace, a když viděl u rybníka židli, hned si říká, že dál se cestovat nebude. Místo je tu pěkné, na vrbě tlačí suky do zadku a na výpusti si připadá jako opice na šlajfu. Kdežto židle! Panečku to je jiné posezení, to je jiné pochutnáníčko. Vyzkoušel, jak se na ní dobře odpočívá, faječku tabáku na ní vybafal a konec vandrování. Lidi byli rádi, že se konečně zadařilo a mají svého vodníka. Chlapi mu nosili ten nejvoňavější tabák za to, že jim čas od času navlékl na háček nějakou v rybníku nepotřebnou věc. Děti, když zjistily, že se ho nemusí bát, mu půjčovaly na uši sluchátka s volkmenem a to bylo teprve něco pro něho. To byla ochutnávka civilizace, a když se krmily ryby a do sušeného chleba se zamotala buchta, nebo sladký knedlík, to byla teprve slast. To jste slyšeli široko daleko, jak voda blahem mlaská, ale jasně, že vodník a ne voda. Mlaskal tam spokojeně s rybama, jen od těch mlsných kousků je odháněl. Tak teď opatrně se židlí aby se nepoškodila, a kdyby přeci, tak mu koupíme houpací křeslo. Přeci si nenecháme utéct vodníka, vždyť řekněte sami, kdo se dneska může pochlubit s vodníkem v rybníčku? 


návštěvníků stránky
celkem20 633
tento týden13
dnes1