Svet-Stranek.cz
JEN - TAK
Jiří Petráček

Řenčovské pověsti:JEN - TAK

Řenčovské pověsti

Pověst je jako perla, neopakovatelná paměť národa, nelze v ní hledat žádné historické souvislosti. Nejsou tam, nebo jen velmi okrajově, ale pověsti vázající se k určitým místům, mívají svůj reálný základ a tak jen aby nezapadlo v zapomnění vyprávění mého děda a otce, jsem se pustil do přepsání vyprávěných příběhů z dob dávno minulých tak, jak mně zůstaly v paměti. Velkou inspirací pro mě byla brožura kolektivu autorů „650 let Řevničova“. Při čtení pověstí, které jsou zde uvedeny, se mně vybavily pověsti, které znám trochu jinak a k tomu i ty, které jsem nikde jinde neslyšel, ani nečetl. Živě si vzpomínám na zešeřelou babiččinu kuchyň, kdy oheň praskal v kamnech a já jako capart, sedě na troubě ohromného sporáku jako za pecí, jsem dychtivě hltal slova příběhů. Vyprávění, které mělo neopakovatelné kouzlo, kdy kuchyň spoře osvětlovalo světlo jedné svíčky a my se těšili na černou hodinku, jak se naší rodinné sešlosti říkávalo.

Od doby kdy jsem začal skládat tuto mozaiku z pověstí uběhla již řádka let. Přestože mě pár přátel přesvědčuje o jejich knižním vydání váhám. Mít tak ještě nějakou spřízněnou duši, která by byla ochotna podpořit moji práci vhodnou ilustrací, ale kdo ví, třeba se někdo ozve po přečtení této „ochutnávky“

Žalý

Do dnešních dnů se dochovala spousta pověstí a bájí vázajících se na různá místa, ale ta, která se váže k vrchu Žalý, která se předává po generace v naší rodině, kterou mám od svého dědy jsem nikde nikdy nečetl a v žádných dílech a pojednáních o tomto kopci nenalezl. Od čeho je název odvozem jsou jen dohady a domněnky, ale poslechněte si jak to doopravdy bylo.

 

V dávných dobách, ještě před příchodem kmene Čechů, kdy se začala krajina utvářet k obrazu člověka a stezky vyšlapané zvěří už nebyly jediné spojnice sídel v hlubokých hvozdech, začínaly existovat známé kupecké cesty. Tam kde putovali obchodníci se zbožím byli také různí lapkové, kteří se v touze po bohatství neštítili ničeho. Jednou putovali po staré trase, která dostala později jméno Erfurtská stezka, dva bratři, kteří se připojili k nepočetné skupině kupců. Nedaleko kopce, který v té době ještě neměl jméno došlo k přepadení a boji na život  na smrt. Kupci se díky bratrům zběhlých v boji ubránili a tím i svůj majetek, ale jeden z bratrů byl v boji těžce zraněn a zranění podlehl. Nastalo veliké ticho a prázdno v srdci toho co oplakával jeho smrt, krom žalu a zármutku těžšího než kámen. Duch lesa se nemohl dívat na ten stesk a zjevil se druhému bratrovi s radou, aby na kopci co se nad nimi tyčí, nebožtíka pod kamennou mohylu pohřbil a každý kámen, který  na ni umístí mu od jeho bolu a žalu uleví. Bratr poslechl a začal snášet kameny z širokého okolí a opravdu jeho žal a stesk  byl den ode dne menší. Třetí den v poledne skončil s prací na nedostavěné mohyle. Kupci, kteří na něho z vděčnosti čekali se divili, proč ji nedostaví celou a on jim na to pravil: nemohu stavět dál, neboť by mně nezbyla na bratra žádná vzpomínka. Chcete-li se některý z vás zbavit nějakého trápení, vezměte kámen, tím trápením ho pojmenujte a o jeho tíhu a velikost se váš žal zmenší. Jak pravil, tak se také stalo a zpráva o Žalým se rozlétla do světa. Přicházeli sem lidé z daleka, vezoucí si i kámen z domoviny s sebou, aby své trápení v podobě kamene na mohylu přiložily. Dlouho tak lidé činili, až vše skončilo v čase zapomnění a mohylu pohřbily věky. Jen ten název kopce přetrval a pravda pověsti potvrzená zkušeností rodu.

To, ale byl už jiný čas a jiný věk, když pra., pra, pra, kterých by se ani na jednu stránku nevešlo, přikoupil pole, co pole! Lado, o které nikdo nestál s tím, že smůlu ten kousek půdy nosí a ani kněz, který pole světil nepomohl. Sedlák paličák, říci si nedal, vždyť mezi dvěma políčky jeho se pozemek nacházel. Koupil a zoral. Obilí poválené, tráva suchá, kozy a kravka přestaly dojit, mláďata se nerodila a bída nakoukla do stavení. Nikdo mu nedokázal poradit, až jednou šla okolo stará žebračka, kterou i přes bídu podaroval a se svým trápením se svěřil. Zašla s ním na pole, v ruce prut vrbový, něco si huhlá až strach z ní jde. Pak se zastaví vprostřed místa, kde bylo lado a ukázala na místo kde má začít kopat. Kámen, který vykopá má odvézt na vrch Žalý, kde je nejvýš a tím se svého trápení zbaví. Nelenil chudák a kopal. Našel v zemi kámen, který mu pomáhalo osm chlapů naložit a pár silných koní měl co dělat, s nákladem na kopec vyjel. Shodili ho z vozu jak žebračka řekla a od té doby zase pšenka kvetla a pra, pra přestal strádat.

návštěvníků stránky
celkem20 633
tento týden13
dnes1