Svet-Stranek.cz
JEN - TAK
Jiří Petráček

Jiří Petráček - Postřehy od nikud:JEN - TAK

Jiří Petráček - Postřehy od nikud

Postřehy od nikud I. (2008)

 

5.5. Je to zvláštní pocit, ze zápřahu kolotoče pracovních dní, co dní! roků, se jen tak sbalit a na měsíc říct adie. Strach opustit zajeté koleje s otazníkem co mě tam asi čeká? Strach co mě bude čekat za měsíc až se vrátím. Snad načerpané síly vydrží, jestli se teda podaří nějaké načerpat.

Cesta je úmorná, nejsem žádný extra jezdec a pět hodin v kuse za volantem navíc v závěru po cestách, které znám jen z filmů pro pamětníky mi dává zabrat. Stromy jakoby vyrůstaly z asfaltu podél cest. Opravdu! Žádná krajnice a příkop, ale asfalt, strom a koryto potoka, které věrně kopíruje cesta, občas uhýbající stromu, který jakoby mimochodem obtéká asfalt a příšerně zužuje vozovku. Je to zvláštně krásný, nikomu nepřekáží, vévodí si kusu silnice vybočující zaběhlým pravidlům a nikdo nemá tendenci ho kácet. Dobře, že to tak je. Cestou mám pocit jako bych se ztrácel v klikatících údolích. Občas vesnice, ale kdeže, nebýt cedule tak těm pár chalupám, které se občas probudí podél silnice tak mně ani ve snu nepřijde že právě projíždím obcí. To snad není ani to nejhorší, jakože po kilometru či dvou znejistím a znervózním, protože jsem dosud nezaznamenal konec a tak začínám bezděky  sledovat to jediné a to jestli bude cedule co oznamuje konec. Příští vesnice mě už nějak automaticky nenechává v klidu a je zřejmé, že si se mnou chtějí hrát značky na schovávanou. No hurá, snad i trochu z té beznaděje jezdce samotáře ten správný ukazatel, který mi ukončuje cestu. Jsem na místě, tak „vodní doktore“ tady mě máš.

Přijímací recepce, formality. Přestože je už poměrně dost hodin, dostávám své místo u stolu a oběd. Jediná židle se kterou jsem svázán po celou dobu svého pobytu. Jediné správné místo, kde na mě bude po celý čas čekat snídaně, oběd a večeře. Stěhuji své harampádí do pokoje, kolega už je na místě, jedna postel zabrána, není z čeho vybírat, nevadí. Nový neútulný domov, teď ještě na ošetřovnu svěřit se do rukou sestřičky. Tlak OK, vyšetření s doktorem domluveno. Po večeři se vydávám na obhlídku okolí. Ne hospod, ale jen se tak trochu porozhlédnout, kde mě co čeká, abych nebyl ráno za pitomce.

 

6.5.Vlasta (kolega z vedlejší postele) chrápal jak o život, možná mu o něj tak trochu šlo, když v noci žuchnul z postele. První noc nic moc, když se konečně probudil tak já slastně usínám. Málem jsem zaspal snídani i doktora. Pohovor u doktora trvá asi půl hodiny, spíš déle. Za dvě hodiny se mám hlásit na ošetřovně pro rozpis procedur. Přicházím nesměle o dvacet minut dřív, snad mě nevyhodí! Vítají mě se slovy, že jdu pozdě a za pět minut mi začíná první lázeňská procedura. Vysvětluji sestřičce, že jsem se předběhl v čase, ale nic naplat. Je to jen kousek a tak přicházím na řadu právě v čas. Šup se mnou za oponu, bundu, boty, ponožky a gatě dolu a jen v trenclích a v košili mě vedou jak prvňáčka na mučení. Celé to zařízení mi připadá jak dvě staré pračky vedle sebe, žádné automatky, taky se tam podle toho ta voda prohání. Instrukce jsou jasné! Patnáct vteřin šlapat teplou, pět studenou a hezky střídat. Přesto si připadám jak v pohádce o perníkové chaloupce, kterak se na lopatě sedět má. Žádné sezení chlape, hezky se chyťte madla a šlapem, máte na to sedm minut tak ať se nám u toho trochu zadýcháte. No a jsem v lázeňském kolotoči až o uši. Po obědě joga. Je to divný, když se na to jeden kouká v televizi, tak je to takový divně líný cvičení, ale když to mám najednou cvičit sám, tak ouha. Zatuhlé tělo a svaly naříkají, jsem rád, že je konec a to ještě kdo nemůže, nemusí zrovna cvičit na plno. Elektroléčba je hotový balzám, brabenečci šimrají na zádech a já skoro usínám. Tak šup, zazvonil zvonec a procedury konec. Ovšem konec představení zdaleka ne. Tramtadadááááááá….. skotské střiky, samotný název ve mně vzbuzuje přinejmenším koridu. Taky, že jo! Hezky do naha a běžte se do sprchy hezky nahřát. Sprchuji se snad deset minut a koukám jak vypadá vodní dělo v praxi. Tak jdem na to pane, volá sestřička, hezky se postavte čelem ke zdi a pal. Horká bičuje moje lýtka, stehna a hýždě, to ještě jde, ale pak…. Uááá, celé tělo se mi krabatí, ksicht, za který by se nemusel stydět ani zvoník od Matky Boží, záda a ramena, řičím jak stádo býků a k tomu smích, který mé utrpení vyvolalo na tváři sestřičky. Není to nijak uráživý smích, je to jak veselé cinkání zvonečků, jakási radost ze zpestření nelehké práce. Radím ji, aby mě natočila a určitě vyhraje kameru, musí být na mě úžasný pohled, protože přitakává a sestřičku co jde zrovna kolem přepadává záchvat smíchu, to už se točím na jeden, pak druhý bok. Teď hezky čelem, přikrejte si přirození, ať vám ho nesestřelim! Ze strachu o to své nádobíčko, mě nemusí pobízet.. To už tam, ale není jen ta jediná ale celý personál oddělení. Evidentně něco takového dlouho neviděly. Už vím proč scény z blázince natáčejí ve skotských střicích. Škoda, že tady nebyl filmový štáb, byl bych hlavní star. Tak a mám to za sebou. Cestou se nechávám ostříhat a po večeři vyrážím do terénu. V kapse lázeňskou hru a kráčím hledat otázky do křížovky. Večeře byla dobrá, ale pro dětskou porci si ještě dopřávám jedno jídlo v hospodě, abych se nebudil hlady.

 

7.5. Noc proběhla celkem v klidu, Vlasta přišel když já už spal a tak jsem měl chrápací náskok. Ráno zase málem zaspím snídani a hned s plným bříškem do bazénu. Červené plavky, ala pobřežní hlídka vzbuzují zaslouženou pozornost. Je to dobrý, pohyby, které praktikuji mě drží nad vodou a posunují vpřed. Plavecký styl jen o málo lepší než „čubička“ mě přenáší na druhý konec bazénu, kde funím jako lokomotiva. Přichází instruktorka a jde se na to, po špičkách, po patách, poskoky v před mě stahují superplavky z těla a tak co poskok, to kus zadku venku, popotáhnout plavky a nanovo. Cvik střídá cvik a konec je dřív, než se stačím utopit. Chvilka oddechu a hurá znova na koridu. Moje mužská ješitnost a sebevědomí mi velí snášet to s ledovým klidem, howgh. Suverénně vstupuji do čekárny, kterou znám už ze včera. Přicházející sestra se diví co tam vlastně pohledávám. Hrdě hlásím, že jdu na skotské střiky dle rozpisu. To prý určitě ne, dnešek mají vyhrazený pro ženy a nějak se o tom se mnou dál nechtějí bavit, i když by se to prý mohlo ženám jako představení a zpestření procedury líbit. Jenomže já se jen tak nenechávám odbýt a když mi to pan doktor do rozpisu dal tak holt se nedá nic dělat. Sestřička studuje můj materiál a s úsměvem mě posílá do jiných dveřích. Jo nedá se tady věřit ničemu, žádný když si tam byl jednou bude to i po druhé, prdku. Naproti se na mě evidentně těší. Šup do naha, nahřát ve sprše a jdeme na to. Upozorňuju sestřičku na hrůzy včerejšího dne, ale evidentně ji to nedojímá, žádné šetření, ještě byste si ztěžoval u pojišťovny, že vás tady šidíme. Bum a jsem nahranej. Práce  vodních děl začala, bubnování proudů vody v plném proudu. Mé předsevzetí o hrdinství je to tam a po každém zásahu studené se kroutím a roluji ksicht v grimasy.  Nabízím výměnu střiků za injekci, ale nebyl jsem vyslyšen. Přeci jen trochu vyměkla, když vidí tu hrůzu a v očích smrt. Začíná mě trochu šetřit. To už u děl nestojí sama, nevím co na mě asi tak vidí, leda tak, že po zásahu studené vůbec nic nevidí. To už stojím čelem k obecenstvu, automaticky, dle rady přikrývám k nelibosti diváků pinďoura a představení pomalu končí. Uf. V prostěradlu se stěhuji kolem sester, ale nechtějí mě jen tak nechat projít, „vidíte, ani to nebolelo a pak, že to nepřežijete“. Chvilku si mě dobírají a já je. Tak a jde se na jogování, tělo vrže jak pendlovky, kdo by kdy řekl, že joga je taková fuška. Tak ještě mravenečci a mám to pro dnešek za sebou. Nasedám do auta a frčím do města koupit si nějaké kecky. Nevím, ale mám z toho podhorského městečka divný dojem. Trochu se porozhlížím, nové boty na nohou, docela se v nich dobře šlape, ale uvidím navečer, až je protáhnuv terénu. Ještě zalézám do specializované prodejny „Vše za Babku“ , jen jsem zvědavý na tu veteš ve stylu, vše za 39, a opravdu. Babku nemám a tak platím. Nic jsem nechtěl a odcházím s dalekohledem za 130 kaček , no nekup to?. Večeře, vycházka a dobrou noc.

 

8.5. Svátek, nesvátek, tady se maká na pacientech na plný pecky. Pro dnešek mám tři procedury. Tu první mně již dobře známou, v podobě šlapeta, horká, studená a sedm minut dokola. Sotva vylézám hned jsem v palbě, kdy přijdu do koupele, ale po zjištění, že se koupel koná u konkurence se jim slibuji napříště. Procházka, kafíčko, oběd a další horká novinka, teda ne až tak horká, calmonalová koupel. Tak šup, zase do naha a ke klasické dřevěné vaně z dob zakladatele lázní. Dopředu křičím, studenou a mokrou né, ale není mi to nic platné. Je mokrá  a vlažná, hezky s pěnou za kterou by se nemusel stydět žádný hospodský.  Vana, nebo káď ze dřeva a v ní voda, která ani nehřeje, ani nezebe. Příjemné, voňavé poležení, které trvá jen dvacet minut. Tak, hezky nacouvám k sestřičce, aby přeze mě dala prostěradlo a jdu se ještě na chvíli zvrhnout na lůžko, krásně zabalen v dece odpočívám a pak se jen pracně vymotávám na světlo. Teď už jen masáž v křesle. Jsem usazen a napolohován jak kosmonaut připravený ke startu a tak start. Křeslo si mě podává a já bezděky nastrkuji páteř silou proti postupujícím „prstům“. Je to moc prima i zadek  to naklepává, móc pěkný. Klasická večeře, dobrá, ale dětská. Já jsem zkrátka nějakej rozežranej, jak ten Baloun ve Švejkovi a tak hurá na pochodové cvičení po okolí, pak  se dorazím a hurá do hajan. (vážil jsem se pst.. 84 kilo) Pochoďák začíná nenápadně, cesta se vine podél úpatí kopce, který hezky po rovince obtéká. Obklopen hradbou stromů spokojeně kráčím a vlastně ani nevím kam, ale co, ono mě to někam dovede. Po dobré hodině svižné chůze jsem na rozcestí a ukazatel hlásí, 3,5 za sebou a 3,5 kiláčků přede mnou. Cesta se mění, vede zpět přes hřeben kopce a tak se dávám do pozvolného stoupání. Čím dál tím víc mi to připomíná můj rodný les a vrací mě to ve vzpomínkách dvacet let zpátky, do doby štěstí. Přicházím k dalšímu rozcestí, jedna cesta vede přímo na hřeben a druhá ho jakoby obtéká. Zůstávám zaraženě stát, neumím to vysvětlit, ale já to tady znám. Nikdy jsem tu nebyl, ale krmelec v úvozu pod cestou s nápisem „tohle je krmelec a  ne žádný bordel“ mě utvrzuje v zoufalém pocitu poznání. Nemohu si vzpomenout, jen se mi vybavuje cesta autobusem, nebo gazem, vystupuji na rozcestí, na tom samém rozcestí uprostřed lesa. Nevím, nemohu si víc vzpomenout na podrobnosti ani okolnosti, jen vím, že kdysi dávno…. Toho pocitu jsem se už nezbavil po celý zbytek cesty, přesto vnímám tu krásu lesa, který mi tolik připomíná ten můj myslivecký revír, i nohy jakoby omládly a junácky bez zadýchání kráčím jakoby v očekávání, že za rohem už bude moje hájenka. Je krásný podvečer a já si začínám zase rozumět s lesem. Mluvím s ním a on se mnou, najednou si uvědomuji tu touhu sednout si a čekat na tah sluk jak večerním šerem silueta stínu ptáka svým kvorkáním protne na okamžik oblohu. Snad zítra, když bude jasný podvečer. Uvidím. Přicházím příjemně unavený bez pocitu hladu, tak už jen sprchu a zavrtat se pod deku Jen spánek nepřichází, únava a vtíravá myšlenka mě dlouho udržuje při bdění. 

 

9.5. Ráno jsem vzhůru už před sedmou a myšlenky hned utíkají k rozcestí a krmelci. Rád bych to vymazal, ale ono to nejde. Vypravuji se na snídani a ze snídaně hned do bazénu. Plavky ala červenáček vyvolávají úsměvy dam. Jiná paní instruktorka, jiné cviky, ale dobrý. Nechává nás rozplavat, pak dvacet minut usilovného moření těla pod vodou. Začínám se rozpouštět. Z bazénu hned na šlapeto, kde střídavě prohřívám a leduju obě nohy. Pak do oběda padla a po obědě skotačení. Mám dlouhou pauzu mezi obědem a procedurou a tak vyrážím na výlet, abych zase sebral pár otázek do křížovky. Tentokrát  vyrážím k Priessnitzovu prameni. Okruh asi 5 kilometrů začíná poměrně strmým stoupáním, ale dobrý, nijak moc extra nefuním. Svah se stává pozvolnější a cesta v hloubi lesních velikánů přímo vybízí k nabuzení se energií. Neodolám a své ruce tisknu na vrásčitou kůru obra, cítím v konečcích prstů proud energie jak tepe od spodu do koruny stromu. Zvláštní. Pomalu se blížím k cíli cesty. Monumentální pramenná mohyla zasvěcená vodnímu doktorovi. V křížovce pro hosty se mě rýsuje tajenka s jeho citátem „Kdybych neměl vodu, nebyl bych léčitel“. To samo o sobě vypovídá o něm, jako o člověku, víc než celý román. Cestou zpátky míjím Jitřní pramen a za chvíli jsem zpátky v lázeňském areálu. Inu jdeš-li do kopce, druhá půlka cesty zákonitě stéká dolů. Mám ještě chvíli čas a tak v íčku sháním nějaké informace o Nordic Walkingu. Dostává se mi do ruky jeden  list papíru, ale spokojený rozhodně nejsem. Nevadí, něco už vymyslím. Blíží se hodina skotačení a upřímně řečeno mám z toho trochu strach. Tak se hezky nahřejte a jdeme na to. No právě! Tak jdu, i  když bych nejraději utek, ale nejsem malej. Kanóny nabity a já zase u zdi. Proud vody snadno nachází svůj cíl, vždyť kulometčík dokonale ovládá tu dvojhlavňovou potvoru a navíc není kam utéct. Ale pozor! Změna. Po první dávce studené se jen málo otřesu a zjišťuji, že je to docela příjemné. Druhá noha, lýtko, stehno a já už ani ň. Zvládám to s kamennou tváří indiánského náčelníka. Sestřička hlásí, že nehraje, kdeže je ten starý řičící pacient. Otáčím se jak píská a přichází zkouška ohněm. Moje břicho. Zásah! Vykulené oči mě lezou z důlků, škleb šklebů a řičení stáda divokých buvolů. Úsměv se sestřičce vrací na tvář. Cíl zasažen, úkol splněn. Chválí mě a já jsem na sebe hrdý. Jsem king. Mám chvíli do večeře a tak si jedu koupit do města sluneční brýle a trochu se tam cournout. Procházím náměstí a navštěvuji vodní tvrz. No nemám moc času, tak příště se porozhlédnu trochu víc a hajdy na večeři. Po večeři (opět dětské) rozmýšlím co dál. Lidi mě nelákají, láká mě les. Jdu asi dva kilometry k lesní pasece, hledám nějaké skryté místečko, kde se dá uvelebit a nachází ho pod starým bukem, odkud je všude vidět a přitom nebýt viděn. Pomalu se smráká, nekonečně pomalu. Najednou se uvědomuji, že jsem vyšel noc brzy a moc na lehko. Dnešní zastavení na mém pomyslně vysněném tahu sluk ukončuje plíživá zima. Nevadí i tak tu bylo hezky. Balím a odcházím, snad zítra, ale určitě to nevzdám.

 

10.5. Den skoro nicnedělání. Jen jedna koupel calmonela, ale až odpoledne.Na snídani přicházím skoro pozdě, ale přeci jen páreček dostávám. Mňamka po téměř týdenním uzeninovém absťáku. Pak chvíle lenošení s malou procházkou na vytrávení a vyhlížení oběda. Po obědě si půjčuji fofr štangle a vyrážím vstříc novým chodeckým zážitkům. Připadám si jako blbec, ale je nás mnogo. Hůlky na míru, ale nejsem nadšený, jdu po asfaltce a zřetelně cítím otřesy do rukou. Raději jednu nesu a druhou se opírám v krajnici. Naštěstí je to jen kousek a odbočuji na stezky vedoucí k pramenům lesním porostem. Ani pak nejsem nijak spokojený, úzká pěšina lemovaná podrostem mi hole zachytává a stávají se spíš přítěží. Kde je chyba? Nevím, ale po deseti minutách se nedají dělat žádné závěry. Upravuji si řemínky pro ruce a s rozšiřující se pěšinou se začíná jít lépe. Je to nezvyk, kontroluji si pohyby a víc se věnuji holím, kam je zapichuji a kudy jdu, než okolí. Schválně jsem si vybral dost náročnou trasu s větším převýšením. Postupně si přestávám uvědomovat, že jdu s holemi a nějakým způsobem se „stávají součástí mého těla“. Asi sto metrový úsek příkrého stoupání absolvuji bez zastávky a bez velkého udýchání, jen na čele cítím pot. Zřetelně jsem vnímal, jak síla rukou pomáhá nadlehčovat tělo a ulevuje tak nohám. Dobrý to bylo. Po rovině mi připadají téměř zbytečné, ale při změně techniky střídání a pokládání holí nepřekáží a ani je nevnímám. Běžným úkonům, jako focení, pití, nebo utření nosu taky nepřekáží, díky řemínkům. Při cestě z kopce, jakoby přibrzďovaly sestup a tvrdost dopadu nohy na patu. Přes kameny, nebo překračování výmolů rozhodně pomáhají udržet rovnováhu. Vracím se zpět na základnu s dobrou zkušeností a s myšlenkou zorganizovat u nás Nordic Wolking pochod. Bum, už zase pacuju, prrr. Proceduru mám v nových prostorách lázní. Je to moderně zrekonstruované, ale jaksi neosobní. Dobrý den, kabinka číslo osm, až budete svlečený tak si vlezte do vany. Tak už vám to zazvonilo, tady máte prostěradlo, lehněte si na chvíli a šup jak ve fabrice na běžícím pásu. No nic, mám to za  sebou a už se těším na večeři. Nedá mi to, po osmé se balím a razím na paseku k Polskému prameni. Krásný kousek lesa s pěkným výhledem tak půl hodinky cesty. Usedám na špryclík mysliveckého posedu. Ještě je brzy, den ještě nešel spát. Kolot pramene dotváří zvláštní ticho usínajícího lesa. Už jen občas hlas rozčileného kosáka, který hlásí vetřelce a z dálky hluk civilizace, který přibývajícím tichem jakoby sílí. Oči sledují tmavnoucí oblohu v naději, že snad se nějaká ta sluka mihne plíživým šerem. Nic, najednou přichází smrtonosné ticho, dlouhý okamžik chvilky. Čas kdy den jde spát a noc ještě nevstala. Takový bod nula vteřinové věčnosti. Zvláštní pocit z ticha usínání a nočního probouzení. Nemusíte věřit, to se musí prožít. Ještě nějaký čas sedím bez hnutí, srpek měsíce osvěcuje nesměle oblohu, noční chlad protíná truchlivý hlas nočního ptáka a já se vydávám na zpáteční cestu. No nic na sluky až za rok u nás doma.

 

11.5. Den bez procedur, ale ne den nudy. Trochu jsem si to „rozplánoval“. Po snídani beru auto a vyrážím na rozhlednu Zlatý chlum. Vyjíždím až kam to jde a vyrážím vstříc pohledu, který stojí za to. 2,5 kilometru nepřetržitého stoupání zvládám docela v pohodě. Na rozhledně skoro nikdo. Platím vstupné a supím na vrchol 26 metrové pra, pra z roku 1899. Dřevěné točité schodiště je nejspíš napajcované vyjetým olejem, alespoň si to myslím, podle charakteristického zápachu. Celý pochod mi nedal tak zabrat jako samotný výstup na rozhlednu. Funím a musím se v půlce vydýchat. Je krásně jasno, zeleň lesů střídá žlutá barva kam až oko dohlédne a jasně říká něco o řepkové republice. V občerstvení je  od rána dobrá nálada, za tu chvíli tam a teď zpět už správce s kumpány točí třetího frťana. Vydávám se zpátky k autu a potkávám pár lidí co supí na horu. „Je to ještě daleko?“ Odpovídám, že mají tak půlku za sebou a připadají mně na omdlení. Vracím se přesně na oběd a pak si zase půjčuji hůlky a vyrážím. Chtě nechtě vyrážím ke krmelci. Jsem na místě a znova ten samý pocit.  Fotím a nechce se mi zpět po asfaltce, proto vyrážím do kotárů, směr Medvědí kámen.Z kraje to jde. Cesta do mírného kopce širokou cestou. Pak odbočka a už to jede. Jen stezka, kořeny, kameny, výmoly a stráň jak hrom. Tady se začínají hole pořádně osvědčovat, vyšlapu to až na vrchol s jednou zastávkou na zavázání tkaničky. Docházím k rozcestníku  zděšeně zjišťuji, že mám za sebou 5,5 kiláčků a 4,5 mě ještě čeká. Tak to jsem nečekal dopoledne 5 a teď 10. Do lázní se vracím v pohodě, ani ne nějak servaný, ale unavený jsem. Dneska jen večeři a na místo nordic valkingu bude český waling a gaučink. Jak píšu, tak se i stalo howgh. Přesto mi to nedá, abych se alespoň v myšlenkách nevrátil k pramenům, které daly slávu zdejším lázním. Podle toho co jsem se dočetl, je jich na 130 po okolí a hora, která se tyčí nad lázněmi má příznačný název Studniční. Opravdu je zde pramen na prameni od skromných pomníčků, přes pompézní umělecká díla. Jenže! A teď pozor! Z velké části bez vody. K některým jsou zadem dost neesteticky vedeny hadice na vodu, aby alespoň nějaká voda tekla, kdyby to nebylo alespoň tak okaté a do očí bijící. Každou chvíli narazíte na vrty a u pramenů jímací šachty Jesenické vodohospodářské společnosti. Určitě není snadné zajistit vodu pro město jako je Jeseník, ale na mě to dělá dojem dlouhodobého rabování vodních zdrojů, jakoby zde lidi neuměli žít, nebo jinak: nebyli sžití s tímto krajem a přírodou. Jakoby zde ještě nezapustili kořeny a tak nějak asi nikomu na ničem nezáleželo, až teď. Pomalu všechny prameny byla rekonstruovány až po roce 2000. Jedna věc je oprava staveb, druhá věc je kde vzít vodu. Konec chmurů jde se spát, zítra zase začínáme.

 

12.5. Vylézám jako spráskaný pes. Noha jen nebetyčně líně míjí druhou cestou na snídani. Pomyšlení kolik schodů mě čeká cestou do bazénu mě děsí. No jo, nic se nemá přehánět. Už začínám být fikaný. Vždycky jsem si ve sprše dopřál teplou a pak byla hotová hrůza vlézt do bazénu. Dneska ne! Jen vlažnou a ejhle, zaplouvám do vln, ani to nebolelo. Chvilku  nastrkuji záda vodopádu a nechávám  vodu masírovat ramena. Pink, sestřička vypíná bazénové atrakce a jde se na to. Zas úplně jiné cviky než v předešlých dvou. Kam na to chodí? Dobrý je to, tělo hezky procvičené, dává nám pět minut na plavání a všechno zas zapíná. Vrtá mi hlavou proč se všichni cpou tak do vířivky? Nelením a šup tam. Já blbec, že jsem tam nešel dřív, voda teploučká, hned se rozvaluji a nechávám si ochrochtávat záda. Hotový balzám. No nic, musíme vyklidit pole pro další várku. U východu beru žlutý plovák a volám do bazénu „tady je pobřežní hlídka, potřebuje někdo zachránit“. Sestřička nevěřícně zírá a málem vypadává z kabinky. Dvě paní zvedají ruce, že ano a tak jim házím dva plováky, protože jich tu mají  hodně. Ještě volám. Že se nemusejí bát, žraloci, že tady nejsou a odcházím se sprchovat. No konečně nějaký smích, jinak to bylo na mě moc upjaté cvíčo. Mám tak čas na kafčo a jde se na kontrolu za panem primářem. Plná chodba lidí a všichni na stejnou hodinu ke kontrole. Střídá  se to tak po 7 – 10 minutách. Za mnou přichází další dvě „baby“. Na otázku jak to jde ostatní krčí rameny a tak mě to nedá  a odpovídám, že jako v metru. Paní se zarazí ostatní koukají a ptá se jak? No jako v metru, jezdí to každých 10 minut. Střídáme se v pravidelných  intervalech, jen tady nikdo nehlásí ukončete nástup dveře se zavírají. Najednou si začnou ty lidičky povídat a hned to líp utíká. No a díky kontrole u pana primáře zmeškávám povinnu besedu na téma klimatoterapie. Tak a vím prdlačku o čerstvém vzduchu zdejším. Tak po obědě ještě jedna funglovka s názvem fototerapie. Jestli myslíte, že mě zabalovali do fotografického papíru, nebo ze mě dělali negativ a pak pozitiv, tak samá voda. Hezky mě usadili do křesílka v salónku před desku tak 1,5 x 1 metr, krásně rozsvícenou a půl hodiny jsem čučel do starých novin, které mi sestřička půjčila, abych neusnul a zhruba po minutě jsem se vždy podíval do toho světla, jestli ještě svítí. To trvalo 30 minut, pak jsem vrátil noviny a bylo hotovo. Dostal jsem školení, že je dobré si s sebou nosit nějakou knížku, nebo čerstvé noviny, jinak se budu muset spokojit zase s těmi samými. S poděkováním odcházím, ovšem smysl fototerapie teprve budu muset hledat. Po vyčerpávajících dnešních procedurách odjíždím dolu do města podívat se po hůlkáh. Prolezl jsem 4 sporty, ale marná sláva. Nevybral jsem si. Jedny měli po rozložení dokonce 175 cm. Nevím jestli ta délka ubrala na kvalitě, ale rozhodně přidala na váze. V jednom kuse nechci, nemůže je použít prakticky nikdo jiný a výškově nastavitelné byly tak těžké, že bych to každému rozmlouval. Nu což, půjčují je tu za dvacku a dokonce je prý v Jeseníku vyrábějí, tak se tam půjdu mrknout. Zatím čau deníčku, jdu se navečeřet a na vandr. Vybírám si míň náročnou trasu, jenom 8 kiláků, ale bez velkého kodrcání po hřebenech, jen s mírně nakloněnou rovinou. Je tady poměrně dost střemchy v květu. Je to pořád stejné a snad to ani nejde jinak. Napřed jemný závan vůně, příjemný jemný parfém přírody, pak zřetelně silná vůně střemchoví a pak silný dusivý závan smradu co se z vůně vzal. To se opakuje každý den a několikrát, u nás je to jen ojediněle rostoucí strom a tak si to užívám. Jak tak chodím se zafixovanou profesionální deformací starosty, tak se dívám po příkopech, kde je jaký zapomenutý exemplář odhozeného odpadu a ono nic. Opravdu, nic, nic, nic. Žádné PET láhve, plechovky od piva, ani krabičky od cigaret. Courám tady týden a všeho všady jsem viděl obal od sušenky a papírový kapesník.Divné, že by si tady najednou lidé uvědomili, že jsou lázeňští hosté a že se nic neodhazuje. Inu holt si to nechávají na doma, nebo až pojedou k nám na houby. To samé je s přístřešky v podobě srubů, které jsou různě podél značených cest, kde se dá sednout a odpočinout, nebo schovat před bouřkou. Žádný svinčík okolo, jen občas tužkou napsáno, byl jsem tady a datum s podpisem. Mám takový dojem, že u nás by dávno posloužily k tomu, aby hasičské jednotky svedly boj s ohněm. Nějak si to doopravdy neumím v našich podmínkách představit.

 

13.5. Zmrzlý muž se na nás sluníčkově dívá a tak do tepláků a cvičit. Novinka od sedmi ráno, cvičení, aby záda nebolela. Vyrážím na hrad na ranní harašení, jak tady říkají cvičení na hradě. Beru si žíněnku, spokojeně ležím a sluníčko se mně přes okno urputně dívá do tváře. Idylka netrvá dlouho, rozdávají se zpola nafouklé míče a mučení ztuhlých svalů začíná.  Cvičí se hezky zvolna, ale i tak je to záběr. Samé propínání se zaměřením na dýchání. Nejde mi to a když si mám sednout na paty, tak zjišťuji, že buď nemám paty nebo zadek. Míč putuje různě mezi kolena, špičky, pod hlavu, pod patu, pod lopatky a vždycky cvik, při kterém se záda rozbolela. Ouvej lidi, jsem neohebná líná kůže. Po snídani mě čeká přelomové čtvrté skotačení z osmi. Po minulém, kdy jsem zaperlil se nebojím vlka nic a jdu na to. Klasika, napařit a ke zdi. Sestřička si mě bere do parády, proudy vody se různě křižují, jak v laserovém show a tepou do mě. Prvně mám možnost vnímat jak svým tlakem probírají moje tělo, jak se propíná kůže a vůbec mi nevadí střídání teplé a studené. Fajn to bylo. Doporučená procházka, chvilka na kávu a oběd. Po obědě lezu do kraťasů a jsem zvědavý jestli ještě platí, že jak si vezmu kraťasy tak do tří dnů prší. Uvidíme, ale pamatuji dobu, kdy mě děti jen viděly v takovémto úboru a už volaly táto sundej to, nebo bude zase pršet. Tak vzhůru na elektroléčbu, kde je dnes docela nával. Dvacet minut se nechávám elektricky lechtat na zádech a pak hurá na fototerapii. Noviny, které jsem čmajznul na recepci a třicetiminutovka s minutovým intervalem kontroly osvětlení je tady. Po skončení hlásím setře, že odcházím „osvícen“ a opravdu. Nejen světlem, ale i znalostmi. Fototerapie totiž nahrazuje sluníčko, teda nedostatek slunečního záření zejména v zimě, nebo po zimě. Tak šup na pokoj pro foťák a tradá ven, směr jeskyně na Pomezí. Kolegu dneska schvátila lenost, co se vrátil z procedur, tak nabral polohu ležícího střelce. Vyrážím na příjemnou 9 kilometrovou procházku, hezky s převýšením nula, abych nechal trochu orazit nohy. K jeskyním přicházím deset minut po zavírací době a tak se zase otáčím a mažu neuspokojen zpět. No nic, nechávám to na jindy. Zatahuje se a z dálky je slyšet hřmění, že by? Snad ještě nedostanu plaváka! Nedostal, došel jsem suchou nohou a počasí se umoudřilo. Holt moje bílé nožky provokují, či co. Uvidíme do tří dnů, že Lomikare!

 

14.5. Je to jasné, popeláři jezdí ve středu. V 6 ráno skřípot, vrzot, bouchání, jakoby neuměli dělat potichu. Budí lázeňské hosty, teda mě. Nu což o to obtížnější je to vydržet do snídaně a pak se jde na to. Hezky mně to navazuje, ze šlapeta rovnou do vany. U příchodu hlásím sestře, že nejprve koupel nohou a pak, že mě mají dát rovnou do vany. Směje se, kdeže jsem na to přišel? Ne já, pan doktor to tady píše a ukazuji kartu uzdrowiskovu. No když píše tak jdeme na to. Svlékám se a hlásím, že si to jdu teda napřed odšlapat, na což reagují, kde mám kabelku. Hlásím, že zamčenou ve skřínce, ale není červená. Bez  kabelky si prý moc nevydělám, nevadí, alespoň se osvěžím. Sedm minut utíká jako ta voda co šlapu a hned do vany s pěnou. Lidi to je balzám! Ležím ponořený až po uši. Je to k neuvěření, když jsem hezky v klidu a ani se nehnu, vůbec nevnímám, že jsem ve vodě. Ani teplo, ani chlad, jen příjemno. Najednou cítím jak se začínám potit, čúrky potu mně pomalu stékají z čela a nejednou zjišťuju, že se potím pod vodou. Fakt, najednou mám zvláštní pocit, jakoby pot odděloval vodu od mé kůže. Nic netrvá věčně a tak musím ven. Šup do prostěradla, zabalit a další čtvrt hodinu ležím jak mumie. Moc pěkný, takhle krásně lehko mi tady ještě po proceduře nebylo. Asi si to teprve teď dokážu začít vychutnávat. Kafčo a další dvě procedury na relax, masáž v křesle a fototerapie. Křeslo nemá chybu, hned bych ho bral dom a osvícení je osvícení, přijedu osvícen zářící jak žárovka. Tak a šupito na oběd a po hlavě do dalších požitků. Jídlo tady nemá chybu. Vaří dobře, dávaj málo. Snažím se jíst kultivovaně, při pití nesrkat a nehltat. Zápasím s nepřítelem vidličkou a občas ji suverénně měním za lžíci, jako třeba dnes. Španělský ptáček s rýží, já se tak budu patlat s rýží na vidličku, to tak! Jenže španěl odolává lžíci a tak přibírám na pomoc příbor. Komu se to nelíbí…. viďte.Beru si na sebe to nejlepší co mně nabízí můj lázeňský šatník a vizitky. Nasycen vyrážím do města hledat výrobce nordic walkingových holí a přestože jsem byl načerpat informace  kudy kam, dává mi to zabrat. Konečně jsem dorazil. Po chvíli se mě ujal přímo majitel firmy Birki a tak mu vysvětluji zájem o spolupráci a že nejsme žádní nováčci, kupříkladu jsme ve spolupráci s IC Slaný vydali vandrovní knížky a že bychom rádi zkusili udělat pochod s hůlkama a bla bla bla. Huba mi jede, ale dobrý. Nabídl pomoc a měl by zájem, to pro začátek stačí.  Slaňáčci určitě pomohou a v hlavě už se mi rodí  trasa. Tak a konec práce, další podrobnosti si nechám na doma. Ještě se ptám jestli je možné si u nich zakoupit hole a stávám se majitelem páru krasavců.  Tak ještě něco koupit na večer,abych nepadl hlady a hurá na večeři. Beru si svoje fungl nové hůlky a vyrážím. Chybí mně snad jen cedulka v záběhu, šlapu si svůj denní průměr takovou středně těžkou trasu, abych je vyzkoušel do kopců a dobrý. Prvních deset kilometrů a ani se nezadýchaly, já jo.

 

15.5. Den jako vymalovaný do smůly začíná tím, že se budím akorát na snídani a tak přicházím o strašení na hradě. Je sice krásně, ale kopce jsou v pošmournu. Čas se tady jakoby slévá v nicotu jednotvárnosti a já přestávám vnímat jaký den v týdnu vlastně je. S tím se musí něco udělat a protože jsem si vzal poslední nové ponožky začínám měřit čas na fusekle. JO podle vyčerpaných zásob jsem tady právě 11 den. Po snídani mě čeká cvičení v bazénu a dneska je tam tak nařachnuto, že musíme dávat pozor, abychom neřachli toho co stojí vedle nás, nebo abychom stačili uhnout případnému podvodnímu útoku nohou. Stejně je to horor co na nás vymýšlí, zase propínací cviky až  všechno bolí, zaměřené na uvolnění a správné dýchání. Padla, do oběda krátká procházka. Před obědem mě kolega přesvědčuje, abych se vyprdnul na procedury a šel na organizovaný výlet. Odmítám se smíchem, že mám třetí den kraťasy a tím pádem, že nebudu riskovat plaváka. Směje se mé historce o zákazu nošení kraťasů a vyráží. Já ho varoval. Po obědě jdu na zbývající dvě procedury a už je to tady. Bouřka a vytrvalý déšť, kraťasy opět nezklamaly. Nevadí, jsem pod střechou, do zad mi pouštějí mravence a venkovní harašení mě uspává, ne však na dlouho. Přecházím na fototerapii, půl hodiny v pravidelných intervalech sleduji pomyslné sluníčko a mám to za sebou. Tak a co dál doktore? Peru časomíru a v blaženém limbu čekám na večeři. Pro jistotu jsem si nařídil budíka, ale spánek nepřichází a venku už se zase směje sluníčko. Trochu se ochladilo, ale vzduch je krásně čistý a voňavý. Vyrážím znova na procházku před večeří a po večeři zas.

 

16.5. Ráno se hlásí o slovo a já zjišťuji,že jsem zaspal snídani a mám co dělat, abych stihnul plavání. Budím kolegu, aby stihl snídani v druhé směně. Děláme si z toho srandu, že prý nám dal večerní mejdan co proto. Měl večer bazén a když se vrátil vytáhnul  mě z pyžama, že venku hrají, že tam bude nářez. Nevím jaký myslel, ale když jsme došli tak se hoši muzikantští stěhovali do hospody a všude RESERVE. Připadalo mně to, že krom rodinných příslušníků  od kapely ani noha. Jedno pivo pro něho, jedna minerálka pro mě a ujišťování jak se tam co chvíli sejdou všichni lázeňští. Omyl! Ani noha a tak mě bere za kulturou vezdejší jinam. Na hradě hřmí disko s pěti až deseti zoufalci, kteří asi chtějí ohluchnout. Razíme do dalšího kulturního stánku s názvem Zimní zahrada v hlavním lázeňském domě. Pár sedmdesátiletých kravaťáků tam čeká na smrt v zoufalé křeči rytmů let poválečných. Tím byla kulturní vložka vyčerpána. Víc nic zdejší lázně nenabízejí a v půl desáté jsem zpátky v posteli. Pak se divte, že jsem zaspal. Nemám rád bazény a vím proč! Převlíkám se do plavek a jdu se sprchovat po tak divně čvachtající, vlhké, nepříjemně slizce klouzající dlažbě. V bazénu nás čeká překvapení! Ano, začíná představení akvabel s míčem. Každý vyfasoval míč a jedem. Nácvik jak na spartakiádu, ale dá to s tou nafouklou potvorou zabrat, když vědí jak na to a oni vědí. Z bazénu se ani nestačím moc rozkoukávat a mažu na šlapeto.  Včera mě potkala sestřička když jsem počítal schody, kolik jich musím vyšlápnout z jídelny na procedury. Hlásím, že 122 a nechce tomu věřit. Je to tak a chodím je minimálně třikrát. Pak ještě fototerapie a mám dopoledne za sebou. Nedá mi to a hledám k čemu je to dobré a ono se to vyplatilo. Vědecký rozbor nalezen. Konečně vím, že světlo procházející sítnicí oka má vliv na mozkové centrum a tak světlo o síle 10000 luxů v všech spektrech včetně UV záření, které je eliminováno speciálním filtrem, aby nedošlo k poškození oka prochází do mozkového centra a příznivě ovlivňuje skoro všechno. Fakt je, že si nepamatuji co, ale já si to nenechám ujít a zapíšu to příště do svých lázeňských memoárů. Pak oběd, hurá! Kručení hladového žaludku je nesnesitelné. Peru to do sebe jako skoro vždy v okamžiku. Tak a teď mě čeká jen joga a vycházka. Nějak jsem si na cvičení pospíšil a tak tu ležím sám na žíněnce a jen tak odpočívám. Když se to konečně sejde, tak omlouvají sestru pro náhlou nevolnost a pouštějí nám z magiče něco jako cvičme v rytmu. Balím to a nejsem sám. Představa večerního hladu mě vyhání do města.Dávám si sekačku a je mi dobře. Procházím město, nakupuji  na horší časy, které jsou tu mimochodem každý večer. Po večeři se dávám na pochod, tentokrát jsem nechal hůlky doma, nejdu do kopců a tak ať si odpočinou.

 

návštěvníků stránky
celkem20 633
tento týden13
dnes1